Po dlouhé době uvolnil Katar v polovině ledna konečně některá pandemická opatření. Otevřela se například venkovní hřiště a týden nato i vnitřní hřiště a sportoviště (vše s povinnými rouškami, rozestupy a výrazně omezeným množstvím lidí). Když říkám po dlouhé době, myslím tím od března 2020! Jen aby bylo zřejmější, jak často se tu mění opatření, extra ta rozvolňovací.

Všem to nalilo optimismus do žil, i když… dlouho to nevydrželo.

[Cist dal →]

Den před odletem mi volali z Qatar Airways, jestli máme povolení ke vstupu do Kataru. To jsem jim pak navíc musela poslat mailem. Díky tomu k nám hned na vstupu k odbavovací přepážce přiběhla slečna se slovy “paní H.?” No dneska je tu pasažérů jak šafránu, jen co je pravda.

[Cist dal →]

Povolení k návratu do Kataru jsme se nakonec dočkali po neuvěřitelných 33 dnech čekání. Zatím s nejmírnějšími možnými podmínkami – 7denní domácí karanténou a RT-PCR testy na příletu a 6. den karantény. Leda by nás vyřadili z nízkorizikových zemí, pak bychom si v karanténě pobyli týdny dva.

Čekali jsme na tyhle papíry dlouho, ale získali jsme neplánovaný měsíc babího léta, docela bezbolestný návrat do školní rutiny a děti snad poprvé nabyly pocitu, že i tady by se dalo žít. S tátou, kočkama a bazénem ovšem!

[Cist dal →]

Z Pardubic jsme se přesouvali rovnou na Slovensko – na cestu, o které do poslední chvíle nebylo rozhodnuto, jestli uskutečníme. Ještě tak zůstat uzavření v další cizí zemi! Ale koronavirová situace se zdála klidná, tak jsme vyrazili za rodinou. Pětihodinová cesta byla pohodová, ale chválabohu, že už tuhle cestu můžeme jezdit přes den, ta D1 se nikdy nedostaví! Hned první den jsme šli žádat o pasy. Tady fronta až ven a chvíli trvalo, než si nás paní z osobních dokladů přišly vyzvednout. Seděly tam samy, jen se nesmělo courat samostatně. Zase jsme řešili, že děti nemají trvalé bydliště na Slovensku, jestli vlastně můžou mít pasy a podobně, ale po shodě velení úřednictva to šlo (pasy děláme vlastně 9. rok po sobě a řeší se to vždycky, asi nová skvadra :-D). Tady můžeme mít dětské pasy do 2 pracovních dnů, tak už to jenom vyčekat.

[Cist dal →]

Nakonec jsme do Čech při první možné příležitosti (obnovení letů z Dohy do Prahy) odletěli. Moc jsme ani neměli na výběr. Mně i Sáře zbývalo posledních pár týdnů platnosti pasů a bez nich bychom se už nehnuly nikdy nikam. Ukazuje se, jak kritické je, že Česko vykonává konzulární služby jen z Kuvajtu, kam se přes dvoje uzavřené hranice taky jaksi nedalo dostat. Odjeli jsme, i když neexistovala žádná možnost se v dohledné době vrátit.

[Cist dal →]

Červenec jsme v Kataru už léta netrávili, dobrovolně by se to určitě nestalo ani letos. A že bychom s Ivanem sportovali touhle dobou VENKU, už by vůbec bylo čiré šílenství. Taky jsem nakonec 8. července vyhlásila porážku a hodila do toho outdoor fitnessu vidle i bez indoorového ekvivalentu.

[Cist dal →]

Školní rok jsme plánovali uzavřít 21. května, nakonec jsme to s vypětím sil dotáhli do 4. června, bez další přestávky by to opravdu nešlo. Dokončili jsme Theovo portfolio i hodnocení pro 3. třídu a už jen čekali na výzo. Sárce jsme zarchivovali papíry k přijetí do 1. třídy a oslavili absolvování (domácí) předškoly :). Na památku mají zase nové fotky – poplatné tomuto bizarnímu roku.