České léto v době korony

Nakonec jsme do Čech při první možné příležitosti (obnovení letů z Dohy do Prahy) odletěli. Moc jsme ani neměli na výběr. Mně i Sáře zbývalo posledních pár týdnů platnosti pasů a bez nich bychom se už nehnuly nikdy nikam. Ukazuje se, jak kritické je, že Česko vykonává konzulární služby jen z Kuvajtu, kam se přes dvoje uzavřené hranice taky jaksi nedalo dostat. Odjeli jsme, i když neexistovala žádná možnost se v dohledné době vrátit.

13. července jsme dorazili na letiště – po zmatených instrukcích, že tam máme být extra brzy, aby se stihly všechny bezpečností procedury, ale zároveň že nás nepustí do letištních budov víc než 3 hodiny před odletem kvůli zamezení shromažďování lidí. Krom stodvaceti normálních kontrol přibyla ještě covidová kontrola teploty a dále kontrola pasů proti aktuálním vstupním požadavkům cílových států zase souvisejících s koronavirem. To nám zabralo slabých 20 minut! Rezidenční doklady mají totiž děti na slovenské pasy (a musejí na ně tedy “vystoupit” z Kataru), pro povolení nastoupit do letu do Prahy bylo ale nutné předložit doklady české. Datum odletu 13.7. jsem zvolila úplně náhodou – aby to byla neděle a mohla nás Lenka – jako rodinný příslušník v roušce – vyzvednout, mhd ani taxi jsme nesměli použít. Ale Sárce ten den končil i český pas! S přimhouřenýma oběma očima a oroseným čelem nás tedy úředník na tento pas pustil.

Na checkinu jsme vyfasovali ještě obličejové štíty, které jsme museli míst na obličeji společně s rouškou při nástupu a výstupu z letadla. Po dobu letu pak stačilo mít jedno. V poloprázdném letadle jsme byli poměrně slušně rozprostřeni, takže jakési rozestupy byly snadné.

Zato na letišti v Praze se nikdo nezajímal o to, odkud letíme, a s rouškami jsme byli vůbec za exoty! Rychle jsme se vymotali i se zavazadly a jali se hledat covidové centrum pro splnění vyhlášky o příletu z rizikových zemí. Test byl hnus, jak jste mnozí už asi osobně zakusili. Odcházela jsem s hromadou kufrů, přes kterou mě ani nebylo vidět, a třemi plačícími dětmi :(.

Hned druhý den časně ráno mi cinkly 4 emaily s negativními výsledky, což se dalo dost předpokládat vzhledem k izolaci, ve které jsme byli od března! Zprávy jsem přeposlala na pražskou hygienickou stanici, ze které mi v poledne přišlo osvobození z karantény. Teď jsme měli používat roušky a držet se stranou davů, kdyby náhodou.

Tak čau zahrado! Tys nám zase od loňska vyrostla.

Pátý den už to ale nevydržela babička s dědou x-)

Ony ty návštěvy se pak rozjely vůbec rychle. Tahle normálnost nám taaaak chyběla! S touhle partičkou kdykoli kamkoli, tentokrát do Mirákula.

Zoomy ale nejsou jen veselé. 15. den a Zojinka stále pláče po domově…

Kam ještě venku a aby tam nebyly davy? No tak třeba v týdnu do zoo. Vylidněnost Prahy kvůli prázdninám a covidu byla znát i tady.

MHD nás netáhne a auto nemáme, takže naším zdaleka nejoblíbenějším dopravním prostředkem je kolo! Zase jsme udělali rošádu – Theo na novém větším kole, Sárka na Theově a Zojka v cyklosedačce – za úkoly i zábavou šlapem :-D. Všechny cesty do okolních částí Prahy i přilehlých vesnic už máme obšancovaný. Konečně, dalo by se říct.

Tohle byl taky fajn Výlet.

No ale abych nezapomněla na ty pasy, žejo! A tak přišel na řadu Liberec. S objednanou dobou na přepážku jsme vůbec nečekali, s fotkami jsme taky byli spokojeni, takže celkem bezbolestná záležitost. Programu ale bylo víc. Nejdříve jsme vyrazili na vodopády Jedlová, které mi poskytly naprosto dechberoucí pohledy na letní Jizeru, a dětem živé pocity z vody, která má ke kafíčku sakra daleko. Pro kočárek tahle cesta není, ale i když ho necháte uprostřed kopce, tak se houby stane.

Historickou lekci o tkaní plátna jsme si pak jeli vyslechnout do Dlaskova statku. Theo měl sto otázek, Sárka notovala znalostí z Krtka a kalhotek a paní průvodkyně z toho zájmu byla tak unešená, že jim v jednom kuse cpala bonbony.

Jizera tu mimo jiné není o moc teplejší

S celou rozvětvenou rodinou se pak slezeme jednou za uherský rok, ale letos to vyšlo i s námi. Kdo je koho teta myslím nikdo z dětí nepochytil, ale asi neexistuje nic, co by jim bylo víc ukradený. Domů jsme dorazili až za tmy, což je na začátku srpna co říct.

Poslední zastávkou prvního měsíce v Česku byly krásné slunečné Pardubice a jejich sportovní park. Jenom zázrakem se nikdo neztratil nebo nepřizabil, letos mi to ale dalo nějak víc zabrat. Nebo mi ten druhej dospělej chybí víc než se zdá…

První měsíc v kapse. Čtyři pasy ve výrobě a Katar mezitím vyhlásil podmínky návratu rezidentů. Bude nutné získat “exceptional entry permit”, neboli povolení opětovného vstupu do země nebo něco jako extra vízum řešící především rizikovost pobytu a s ním související karanténní opatření. Takže návrat se začínal rýsovat jako reálný… Kdyby to ale bylo tak snadné.