Povolení k návratu do Kataru jsme se nakonec dočkali po neuvěřitelných 33 dnech čekání. Zatím s nejmírnějšími možnými podmínkami – 7denní domácí karanténou a RT-PCR testy na příletu a 6. den karantény. Leda by nás vyřadili z nízkorizikových zemí, pak bychom si v karanténě pobyli týdny dva.

Čekali jsme na tyhle papíry dlouho, ale získali jsme neplánovaný měsíc babího léta, docela bezbolestný návrat do školní rutiny a děti snad poprvé nabyly pocitu, že i tady by se dalo žít. S tátou, kočkama a bazénem ovšem!

[Cist dal →]

Z Pardubic jsme se přesouvali rovnou na Slovensko – na cestu, o které do poslední chvíle nebylo rozhodnuto, jestli uskutečníme. Ještě tak zůstat uzavření v další cizí zemi! Ale koronavirová situace se zdála klidná, tak jsme vyrazili za rodinou. Pětihodinová cesta byla pohodová, ale chválabohu, že už tuhle cestu můžeme jezdit přes den, ta D1 se nikdy nedostaví! Hned první den jsme šli žádat o pasy. Tady fronta až ven a chvíli trvalo, než si nás paní z osobních dokladů přišly vyzvednout. Seděly tam samy, jen se nesmělo courat samostatně. Zase jsme řešili, že děti nemají trvalé bydliště na Slovensku, jestli vlastně můžou mít pasy a podobně, ale po shodě velení úřednictva to šlo (pasy děláme vlastně 9. rok po sobě a řeší se to vždycky, asi nová skvadra :-D). Tady můžeme mít dětské pasy do 2 pracovních dnů, tak už to jenom vyčekat.

[Cist dal →]

Nakonec jsme do Čech při první možné příležitosti (obnovení letů z Dohy do Prahy) odletěli. Moc jsme ani neměli na výběr. Mně i Sáře zbývalo posledních pár týdnů platnosti pasů a bez nich bychom se už nehnuly nikdy nikam. Ukazuje se, jak kritické je, že Česko vykonává konzulární služby jen z Kuvajtu, kam se přes dvoje uzavřené hranice taky jaksi nedalo dostat. Odjeli jsme, i když neexistovala žádná možnost se v dohledné době vrátit.

[Cist dal →]

Za červenec jsme se zvýletovali dostatečně, ne že by to nebylo úžasné, ale ta potřeba si zase pořádně odpočinout, už se nedala přehlédnout. A já jsem nám přece slíbila unbusy léto! Další týden jsme tak strávili převážně v Praze, a to navíc za pomoci naší skvělé slovenské babičky.

[Cist dal →]

V červenci tropická vlna konečně ustoupila. Už to tak bývá, když se ohlašuje začátek opravdových prázdnin. Blížil se první tábor, a tak jsme se už museli aspoň trošku zakousnout do našeho výletního seznamu.

[Cist dal →]

Toto léto jsme opustili Katar tak brzy, že nás měsíce nesnesitelného vlhka a horka lízly jen okrajově. Ídové svátky přinášejí zpravidla týdenní pracovní volno, které jsme byli schopni spojit s příletem celé rodiny do Evropy a prodloužit tak Ivanovu dovolenou. Už je to asi naposledy, jak se svátky posouvají na dřívější a dřívější termín, asi bude nutné ten společný čas poskládat jinak.

[Cist dal →]

Třetí měsíc “doma”, to už býváme náležitě zabydlení, máme notně odškrtáno ze seznamu výletů a aktivit a jednoduše si užíváme léto! Snad jediné, co by šlo těmto prázdninám v tomto okamžiku už vytknout, je to nekonečné světlo! Ještě nikdy nechodily děti tak pozdě spát, Zojka klidně do 11 poskakovala lidem po hlavách (doslova) a já už jsem začala regulérně usínat dříve než děti.

Ale taky se nám už stýská, pravda. Po Ivanovi i po kamarádech, kteří se tento měsíc postupně vracejí do Dohy a hlásí se. Víme, že už se tam na nás čeká, a těšíme se. Ale ještě chviličku…

[Cist dal →]