České léto v době korony II. Odletíme ale??

Z Pardubic jsme se přesouvali rovnou na Slovensko – na cestu, o které do poslední chvíle nebylo rozhodnuto, jestli uskutečníme. Ještě tak zůstat uzavření v další cizí zemi! Ale koronavirová situace se zdála klidná, tak jsme vyrazili za rodinou. Pětihodinová cesta byla pohodová, ale chválabohu, že už tuhle cestu můžeme jezdit přes den, ta D1 se nikdy nedostaví! Hned první den jsme šli žádat o pasy. Tady fronta až ven a chvíli trvalo, než si nás paní z osobních dokladů přišly vyzvednout. Seděly tam samy, jen se nesmělo courat samostatně. Zase jsme řešili, že děti nemají trvalé bydliště na Slovensku, jestli vlastně můžou mít pasy a podobně, ale po shodě velení úřednictva to šlo (pasy děláme vlastně 9. rok po sobě a řeší se to vždycky, asi nová skvadra :-D). Tady můžeme mít dětské pasy do 2 pracovních dnů, tak už to jenom vyčekat.

Kde jinde než na zahradě. Teta Erika zabezpečila catering :-D, strejda Maroš pracovní výzvy, babina pomazlení a déšť dostatek bláta a trošku toho vzrůša. Sem se vyplatí jezdit, i kdyby jen jednou za rok, i kdyby jen na pět dnů. Aspoň že tak!

Po pár týdnech přesunů jsme se rádi na chvíli zastavili zase v Praze. Theo si odbyl zubaře (pod spacerem, co už skoro rok držel místo pro nový zub, se tento najednou objevil, a katarská zubařka byla toho názoru, že se spacer musí vyndat), za dvě stovky mu to vydoloval zubař, co dokonce mluvil anglicky :).

Největší dovolenou letošního léta byl pak výlet do Špindlu, do zahraničí jsme si nic plánovat netroufli. Ale v Čechách je taky krásně, ačkoliv jsme chytli snad nejstudenější týden celého léta (a klidně do toho můžu započítat i celé září). Když se k tomu jeden den přidal i vytrvalý déšť, mohli jsme dětem konečně splnit i vytoužený aquapark.

Medvědín

Vrbatova bouda

Ze Špindlerovky na Moravskou boudu

Pět hodin v aquaparku

K prameni Labe

Labská přehrada

Sárka byla pozvána na pasování prvňáčků 1. září na svou kmenovou základku. Do poslední chvíle ale nebylo jasné, jestli a jak tento školní rok začne nebo jestli se akce takového typu uskuteční. Pár dní předem to ale úředníci školám odklepli, ředitel potvrdil, a tak jsme se zase vydali na cestu.

Prvňáčkovské fotky jsme naštěstí nafotili už den předem, protože ta povodeň, co se spustila 1. září… Na pasování jsme přijeli právě kvůli příšernému dešti pozdě, ale aspoň hlavní událost jsme stihli. Z venku bylo vše přesunuto do tělocvičny, kterou teď obléhaly stovky schnoucích deštníků a rodičů.

Vyzvedli jsme ještě učebnice a představili se ve třídě s třídní učitelkou a bylo po všem. Hodně jsme váhali, jestli vyrazit dle plánu do zoo ve Zlíně. Ale nakonec proč ne, už jsme byli v liberecké v mínus 7 a v pražské ve 37 stupních :-D. Zvířatům voda padající z nebe výrazně nevadila a za celý den jsme potkali tři rodiny. Letos jsme ale měli v plánu naštěstí dvoudenní návštěvu a druhý den nám to dokonale vynahradil. Kromě krmení rejnoků letos přidali i žirafy. Připočítejme si k tomu i všechna hřiště, zmrzku a jezdící vláček :).

Už pár dní jsme pozorovali koronavirová čísla v ČR, nebyla to optimistická předpověď. Tak jsme se ještě ve Zlíně rozhodli, že odletíme do 2 týdnů, 13. září, a všechno jsme k tomu nasměrovali. Jak jsme už věděli, bylo potřeba jen zažádat o výjimečné vstupní povolení a dodat hromadu papírů (kde se nacházíme, jak dlouho, čísla rezidenčních karet…), jinak žádné drama i vzhledem k tomu, že ČR byla uvedena na seznamu nízkorizikových zemí. Teprve když jsem se přidala do facebookové skupiny pro navrátilce, jsem zjistila, že avizovaných 5-10 dní na vydání permitu je absolutní fikce. Jsou tam desetitisíce lidí, a někteří z nich čekají už týdny (resp. od 1. sprna, kdy systém otevřeli a poprvé od března umožnili komukoli vrátit se do Kataru). No zažádáno je, dál to není v našich rukou.

Tak na to půjdeme radši pozitivně a pojedeme do Obory :). Za kamarády, za navráceným se létem a za novými vzpomínkami.

Tímto nám oficiálně skončily prázdniny a naskočili jsme zpět do domácí školy. Letos už je to o dost míň neuvěřitelná volba, co? Jak se časy mění…

Ještě jsme se jednou stihli otočit v Liberci, hlavně vyzvednout pasy i tady – ty totiž měsíc trvaly.  Na odpoledne padla volba na Dinopark a naštěstí ani tady nebylo živáčka.

Ještě pár posledních zařizovaček a setkání, kontrola Zojinčina šelestu (další až za 3 roky a už tu bylo 13. září. A jak přišlo, tak zase odešlo, po permitu ani památky. Jennifer v Kanadě už čeká 4. týden, J. v Oregonu ho taky nemá, B. zas čeká na Slovensku, E. na Novém Zélandu… nikdo nic. Tak možná za týden? Anebo mám děti přihlásit do kroužků, nakoupit podzimní boty, znovu jim vysvětlit, proč nemůžou za tátou a kočkama, a trénovat svůj zen? Jo, to přesně udělám!