Prázdninový deníček – 2. měsíc

V červenci tropická vlna konečně ustoupila. Už to tak bývá, když se ohlašuje začátek opravdových prázdnin. Blížil se první tábor, a tak jsme se už museli aspoň trošku zakousnout do našeho výletního seznamu.

Vypravili jsme se nejdřív na petřínskou rozhlednu a do zrcadlového bludiště. Vůbec cesta městskou hromadnou dopravou je pro děti zážitek – na takové štrece od nás z periferie si vyzkouší pěkně autobus, metro, tramvaj a prosim vás taky přece lanovku!!

Na rozhlednu vylezli všichni po svých, ta nejmenší a nejpomalejší o to urputněji. Dolů si na točitém schodišti chytla za ruku asi 3 různé sestupující turisty, kteří pak dobrovolně brzdili štrůdl dolů, přičemž se rozplývali jak je šikovná a samostatná anebo tak něco v italštině a ruštině.

Aby turismu nebylo málo, máme ještě z Karlova mostu karikatury! A máme z nich vlastně nakonec radost. Zojáček to prospala, tak obrázek nemá, ale u ní člověk stejně neví, jestli by způsobně seděla portrétem nebo se snažila skočit po hlavě do Vltavy. Tak časem.

Výlet na brandýský zámek.

Na lesním přísměstském táboře nebyl Theo už žádným nováčkem, účastnil se potřetí. Vím z toho zase houbelec, protože na fotky se tam moc nehraje… a že chodili po lese, hráli hry a sbírali přírodniny si umím domyslet i sama (a vypovídá o tom i zvětšující se hromada klacků u domu). Každý den se ale taky vrátili vysmátí a neskutečně špinaví, takže asi dobrý. Za rok prý zas.

Na víkend jsme vyrazili do Liberce. Hlavně jsme se chtěli vidět s prarodiči, kteří chtěli děti vzít na představení Naivního divadla na náměstí. One woman show byla výborná, a tak akorát dlouhá pro děti. Zase jsme do nich zasekli ždibíček české lidové kultury :). Zvládli jsme ale taky jejich oblíbený Dinopark a IQLandii, odkud jsem je musela po zavíračce zase málem odvléct.

Druhý den totiž helemese další tábor :). Tentokrát pro oba starší, takže jsem věděla, že tam Sárunka bude mít oporu, i kdyby tam byla jediná holčička nebo nejmladší. Což se samozřejmě obojí sešlo :o). Holky instruktorky se o ni ale dobře postaraly a parádně si to užila.

Pak za námi přijela do Prahy babička Hanička s kufrem a všichni věděli, že to znamená odjezd na tu dovolenou, na které je čeká jedno velké překvapení. Snažili se ho celou dobu uhodnout, ale všichni udrželi jazyk za zuby, a tak nebyla šance!

Nejdříve jsme ale pobyli pár dní v Rakousku, volba ve vytyčeném rádiusu nakonec padla na vesničku Russbach am Pass mezi Hallstattem a Abtenau. Lokace to byla úplně perfektní! Mohli jsme odsud vyrazit i na tůrky do hor, ale i se snadno vyvézt lanovkou na vrcholek Hornspitz, zajet si do Hallstattu anebo se v tom nejteplejším dni vykoupat na přírodním koupališti hned za hotýlkem. Ty Alpy jsou prostě báječné.

Horkým dnům ale nebyl konec, ba naopak. V 35 stupních jsme uháněli dalších 300 km vstříc překvapení!

Na sjezdu za Mnichovem jsme Thea upozornili, aby se začal dívat na ukazatele, takže jako první vykřikl Legoland! Po všeobecném výkřiku nadšení zavládly rozpaky (jak se dalo očekávat), jak nikdo z nich netušil, co to vlastně je :-D. Minuli jsme odbočku k hlavní bráně a pokračovali do Ferienhofu, legolandové vesnice, kde jsme se ubytovali. Na hradě, prosim vás. Všechno tady bylo z lega – od postaviček přes výzdobu pokoje po krabice lega všude i venkovní hřiště. Kam ale ty děti zase popoháníme, do jakýho Legolandu? “My nikam nechceme jít! My už JSME v Legolandu!!” Tak jsme jim museli vysvětlit, že jsme tady budeme jenom bydlet, ale teď jdeme do takového parku, který vlastně je ten Legoland.

První dvě hodiny jsme byli jak Alenka v říši divů, nemohli jsme se moc zorientovat, kde je co, kdo na co může, jak se co rezervuje. No premiéra i pro nás. Horko jsme vyřešili všudypřítomnou možností máčení se ve vodě, takže si spíš děti stěžovaly, že jim je zima :-D. Odpoledne už jsme věděli, co a jak a snažili se do zavíračky stihnout už jen co nejvíce atrakcí. Navečeřeli jsme se už zase ve vesničce, kde děti mohly volně pobíhat po hřištích nebo si hrát v lego herně.

Druhý den už jsme věděli, na co půjdeme zase, a co určitě musíme stihnout. Horko bylo úplně stejné, mokří jsme tedy nebyli míň, ale bylo to už mnohem víc na pohodu. Po druhém dni, co jsme zase “proseděli” na atrakcích, resp. zase ušlapali přes 13 kilometrů, jsme už byli úplně mrtví. Myslim, že víc než ty dva dny v kuse bychom stejně nedali.

Třetí den jsme si ještě pohráli na hřištích ve vesničce, zahráli si pirátský golf a namířili si to zpátky do Prahy.

Byl to nabitý týden, nabitý měsíc, a potřebovali jsme si odpočinout, nebo aspoň já. Neplánovat, nikam nejezdit, dospat se. Jednu babičku jsme tak vyklopili na autobus do Liberci a druhou si jeli vyzvednout na vlaku z Nitry. Srpen za dveřmi a sil ještě bude na ten program potřeba :).