I tříměsíční prázdniny někdy končí

Třetí měsíc “doma”, to už býváme náležitě zabydlení, máme notně odškrtáno ze seznamu výletů a aktivit a jednoduše si užíváme léto! Snad jediné, co by šlo těmto prázdninám v tomto okamžiku už vytknout, je to nekonečné světlo! Ještě nikdy nechodily děti tak pozdě spát, Zojka klidně do 11 poskakovala lidem po hlavách (doslova) a já už jsem začala regulérně usínat dříve než děti.

Ale taky se nám už stýská, pravda. Po Ivanovi i po kamarádech, kteří se tento měsíc postupně vracejí do Dohy a hlásí se. Víme, že už se tam na nás čeká, a těšíme se. Ale ještě chviličku…

Poslední dva týdny před Ivanovým příjezdem vyplnily Theovy příměstské tábory. Na lego tábor byl hrozně natěšený, šlo totiž o minecraftové téma! Tím prostě žije každý malý kluk :), přebít by to mohlo tak leda Ninjago. Konečně si mohl celý den popovídat s někým, kdo to prožívá stejně intenzivně jako on :). Tábor se konal v zázemí mateřské školky s velikánskou zahradou stíněnou vzrostlými stromy, kde děti hrály hry (pravděpodobně na endermany a creepery :-D) mezi stavěním svých lego projektů. Víc detailů se o tom už asi do Thea nedozvím :-D, ale celkově si to moc pochvaloval. Mohlo to ještě něco překonat?

Třeba camping v novém zahradním domku?

Po prvním dnu lesního tábora to bylo 1:1 (možná o chlooooupeček ve prospěch lesa), ale jak týden postupoval, měli jsme vítěze. Tento rok na téma poznávání rostlin a živočichů, ale samozřejmě taky vyrábění luků a šípů z klacků, pozorování mravenišť a taky s neplánovanou návštěvou předpřemyslovského hradiště obsazeného letos archeologickou družinou (jooo a i kostry tam byly, jak jsem se o dva týdny později přesvědčila na vlastní oči při exkurzi s archeology).

My jsme se zatím s holkama placatily doma (ideální termín), občas jsme něco zajely pozařizovat nebo na sraz. Sárka si zatím na příští rok ujasnila plány na své dva tábory, hádejte jaké :-D. Jen to lego, to musí být Friends. Růžové.

Poslední den tábora vyzvedával Thea už Ivan  Bylo to dlouhých sedm týdnů, ale všichni to zvládli. Možná Ivan hůř než my (až na ten spánek!).

Ale dlouho jsme se v Praze nezdrželi. Hned v sobotu jsme zamířili do Pardubic. Samozřejmě na návštěvu, ale při té příležitosti i vyzkoušet Sportovní park. A pojedeme tam znova! Nejenomže jsme měli ty nejlepší hostitele na světě (a že se nám po jejich společnosti v Kataru hodně stýská), ale strašně jsme si užili i program. Sárka švihnout s Maxem o zem, Theo jezdit na ziplině a my vyzkoušeli SUP. Myslim, že si na Perle k nějaké vyjížďce ještě brzy přivstaneme. Odjížděli jsme dobití energií a snad i s tím, že se zase uvidíme v zimě na horách.

Judo

SUP na Chrudimce

Pak jsme si v jednom bezprizorním dni odskočili do Loučeně na zámek – na oslavy výročí Večerníčku České televize. Nevím, jestli hráli a soutěžili s takovými bestsellery, nebo zda naše děti nakonec nemají až takovou mezeru v klasické české kultuře pro děti :-D, ale všechny znělky hlásily po prvních tónech! Taky prohlídka sklepení se zlou čarodějnicí byla luxusní – její lektvar na krásu ze zelených nudlí, slz, výluhu ze švábů a podobných nechtěli vypít ani dospělí :-D.

A pak konečně přišla na řadu Oboru … pro konflikt všech možných termínů jsme zase trefili na Barunčiny a Maruščiny narozeniny Takže párty! S tou ale začali otcové od rodin už první večer – čili nechápu, jak se jeden dodrápal druhý den do práce, a druhý zaživa dojel (jako spolujezdec) serpentýny k přívozu. Pak už to bylo mírnější :).

Přívoz Darová přes Berounku – jo, nájezd s autem je pro otrlejší

Nádherný byl výlet do Plas, dále lesem ke studánce Prelátka a zpátky lukami a kolem rybníků (především s těmi potvorami nutriemi) zpět k zámku.

Vylezli jsme i na břaskou rozhlednu – tak asi symbolicky, protože poprvé jsme tam byli, když František dokončil 1. třídu, a letos psal vzkaz do stejné návštěvní knihy náš dokončený prvňák.

Poslední českou zastávkou, ale už jen krátkou, byl Liberec. Letos jsme tu strávili, mám dojem, méně času. Ale s rodinou jsme se viděli asi i víc (mamka s námi jela třeba do Orlických hor), takže o místě to není x-). Čekala nás IQ Landia a skoro celý den na bobové dráze.

Balení byl ale pak masakr. Šli jsme do toho s rozumnou představou, že jeden kufr bude “na Slovensko” a do zbylých už se nesáhne… čímž se celý proces protáhl na snad tři dny! Našich 110 kilo harampádí, to není hned.

Přejezd na Slovensko pak proběhl na téma “tři naprosto šílené slejváky”, ale 10 % aut oproti normálu. Něco za něco!

První na řadě – zase pas. Děláme jeden až dva pasy každé léto, protože dětské pasy jsou platné jen 2 roky. Pak už jen nové podzimní sestřihy a mohli jsme si naplno užívat zahrady, koloběžkování, hřišť a zmrzliny. Venku po zbytek září už totiž asi moc nepobudeme…

Uteklo to. Ještě pořád organizujeme a ty barevné trunki s hračkami ještě nejsou ani vybalené, ale pocitově už je to zase ten normál. Hektický, obyčejný, ale prostě úplně skvělý.

Za 9 měsíců (teď už skoro jen osm a kus?!) nazdar!!