Kroužků víc než školy

České vysvědčení Theovi ještě nedorazilo, ale i tak má už oficiálně druhou třídu ukončenou. Na začátku června byl na přezkoušení, které by měl absolvovat jednou za dva roky v kmenové škole (nebo zažádat o přezkoušení Ministerstvo školství). O známky nejde, zkoušení to taky ani zdaleka nepřipomíná :-), důležitá je hlavně větička na zadní straně vysvědčení o ukončení toho a toho ročníku, která by mu případně umožnila nastoupit do školy (někde na světě).

Sárunka by byla jako pětiletá teď od září v povinném předškolním vzdělávání (které má taky variantu domácího vzdělávání). Ale jako dítě žijící v zahraničí do tohoto režimu nespadá, což jsme jen museli nyní nahlásit spádové školce. Administrativa už si ale i na ni začala brousit zuby.

Co jsme tedy dělali “doma” uplynulý školní rok.

Z programu každého dne je pro mě absolutně nejdůležitější, aby měli čas si hrát. Buď venku se sousedy, s kamarády na nějakém společném výletu, po kroužcích anebo prostě doma. V tom pak vítězí hlavně bazén, Lego a kreslení. Věřte, děti si vždycky nějaký program najdou a něco si z něho odnesou! Počítače/tablety nezakazujeme, ale je jen určitá doba a čas, kdy si je mohou nabít a hrát. Pak jedou hlavně Minecraft (propojené světy, kdy stavějí spolu) a Youtube. Sára kouká skoro výhradně na vyrábění pro Barbie a pak mě nutí jí s tím pomáhat – teď jsme dělaly třeba pizzu a “opravdovou” krabici z lepenky, teď mám jít dělat juiceboxy. Centimetrové! Theo se řehtá nad svým oblíbencem Unspeakable nebo si hledá tutorialy na Minecraft :o).

Pak teda děláme ty školní věci. Zatím dle osnov byla i druhá třída dost pohodička. Stačí tomu pár hodin týdně, neomezené možnosti čtení a kroužky, co se Theovi líbí, a všechno je pokryté. Pro Theův učební styl je hlavně potřeba si o tématu povídat, žádné zápisky a vizuální pomůcky v jeho budoucnosti nevidím.

Sára si hlavně kreslí, ráda zpracovává různé “cestičky”, najdi pět rozdílů, vybarvi podle čísel a podobně. Asi by totéž dělala v té školce (a pak znova v 1. třídě), takže má akorát tu smůlu, že to nikdo nevystavuje, nechválí a vlastně vůbec nijak nehodnotí :-D.

Na podzim i na jaře jsme se zase zapojili do komunitní školy (pondělky). Ty milujeme! Sárunka byla v obou případech v mojí předškolácké třídě, Thea už nechávám vybrat si úplně cokoliv chce, i když to obvykle nijak nezapadá do toho, co bych mohla předkládat škole. Ze všeho si něco odnesou, žejo!!

Příští školní rok se bohužel naše domškolácká komunita zase smrskne (to souvisí – nejen, ale hodně – s trvající blokádou Kataru) a tyhle velké výukové pondělky se chystáme dělat sice ve větším rozsahu, ale jenom na jaře. Možná nám to ale dá příležitost zapojit se zase třeba do Destination Imagination nebo víc uměleckých workshopů v muzeu, na to letos nevybyl vůbec čas.

S Doha Home Educators jinak pořádáme spousty výletů a akcí, byli jsme v novém Národním muzeu, na výstavě lodí dhow, vyráběli jsme z přírodnin v parku i v Muzeu islámského umění, slavili katarský národní den, Vánoce i Velikonoce a hodně jsme si letos vyhráli i na pláži.

Kroužků bylo letos hafo, už je to tak na hranici…

Co nejspíš příští rok vypadne (aspoň na podzim, kdy je stejně pekelně vedro), je jachting. Myslím, že se Theo dostal do fáze, že ho teď výhledově žádný velký pokrok nečeká, protože mu na to chybí jednak síla a pak taky analytické myšlení. Do level 3 se letos dostaly hlavně 10-11letí, kteří už tuhle překážku překonali. Jinak to byl ale super rok na vodě i na pláži! Byly tam pokroky, nové lodě, velký i žádný vítr i noví kamarádi do posádky.

Co by naopak chtěl přidat, je tenis. Ten Theo hraje strašně rád, ale vybyl na něj čas jen jednou týdně, a to je dost málo. I mně to přijde jako takový ideální sport, co se dá dělat celý život rekreačně s úsilím dle vlastního uvážení.

Odpalování ale trénoval i na baseballu, tak aspoň něco. V divizi, ve které hrál letos (Coach Pitch), už se jednou týdně trénuje – děti rotují na stanicích a jedou jenom odpalování nebo jenom přihrávání – a jednou týdně se hraje zápas. Obojí je dost časově náročné, ale hlavní sezóna je zase na druhou stranu krátká, jen od října do února. Pak následuje možnost prodloužené sezóny, ve které se hrají mezinárodní zápasy v zahraničí a do toho jsme se nehnali – my jsme rádi, že jsme rádi, i bez extra cestování!

Nově chtěl Theo vyzkoušet nějaké “bojové umění” – tak jsem hledala cokoliv, co není boxing :-D, jinak tomu prd rozumím. Našli jsme taekwondo, které se ukázalo aspoň v některých směrech jako docela dobrý fit. Trénuje flexibilitu a koordinaci, taky paměť a není převážně kontaktní. Theo fakt není bojovník :-), což ale u taekwonda zas tak nevadí. Tento rok získal žlutý pásek první a druhé úrovně. Nejprve cvičil 1x týdně, ale po skončení baseballové sezóny začal 2x.

Úplnou novinkou bylo taky piano. Na doporučení jsme vzali soukromého učitele a myslím, že to zatím funguje dobře. Nejradši má právě hodinu s učitelem, kdy se učí něco nového, pak to trénování už je samozřejmě trošku horší. Hlavně ho nebaví hrát pořád totéž dokola a když mu to náhodou hned nejde, tak k tomu sedá předem s panikou. Ale já už nestíhám.

Ještě chodil letos nadále do sboru. Když jsme byli v Kaprunu, tak prošvihl zimní koncert (v březnu, co to je, žejo) a ten jarní (o měsíc později :o) už dal. Zpívali jenom jednu písničku, ale tentokrát nejen s piánem, ale s celým mládežnickým orchestrem. Problém nastal, když to poprvé dali dohromady dvě hodiny před koncertem a celou dobu zápasili se zvukem. Ještě že byl dirigent plešatý, jinak hrozilo, že si přinejmenším vyškube vlasy :-D.

Sárunka chodila do ekvivalentu sboru pro předškoláky, jmenuje se to Music Appreciation (Budování vztahu k hudbě :-)), ale vůbec ji to nebavilo a každý týden čím dál víc. Přitom zpívali písničky, tancovali, hráli na nástroje, obří perkuse a tamburíny všech možných provedení… prostě ne. Tak jsem jí slíbila, že dochodí jenom semestr do Vánoc a pak už nemusí. Jakou měla po poslední hodině radost. Když jsem po Vánocích zjistila, že semestr končí až na konci ledna, tak jsem jí to ani nemohla říct :-D. Vybrala si místo toho plavání a už se ani neohlídla.

Takže začali plavat oba, ve stejnou dobu, což je super praktické. Pokroky určité jsou, pokud počítám hlavně to, že Sáru už do rukávků a vesty v životě nedostanu. Možná budou chodit taky 2x týdně. Je to logisticky rozhodně nejnáročnější aktivita, ale zase kdy nebudou nejde Bože třeba závodit, je to na relativně krátkou dobu.

Stejně vysokou oblíbenost má u Sárunka asi playball, Theo ho taky milovával. Čeká ji teď poslední rok! Je to prostě taková průprava na všechny možné sporty, rychle se to střídá, malé skupinky, entuziastičtí trenéři, prostě paráda.

Baletka taky dál baletkovala!

Zkoušeli jsme taky gymnastiku, která ji taky moc baví (možná víc než balet, ale tam je zase hudba x-)). Ale nemůžeme nějak dlouhodoběji najít program, který by nám úplně vyhovoval. Budu zkoušet dál, je to prostě její gusto.

Tohle je naše rozlučková fotka s naší nejužší skupinou domškoláků. Za tyhle malé lidi a jejich rodiče jsem úplně nejvíc vděčná, nejenom proto, že prostě vím, že mají naše děti skoro stejně rádi jako my. Je to víc než třída, víc než kámoši z kroužků. Je to opravdová komunita, jakkoli je v téhle zemi obzvlášť křehká. Byl to super rok.