Podzimní komunitní škola – zn. Mini

Domškolácká komunita je asi všude na světě dost proměnlivá, a když k tomu připočítáme přirozenou fluklutaci lidí z a do Kataru, máme z toho v naší komunitní skupince flow jak v Golfském proudu. Gulfském proudu, dalo by se říct :o). Takže letos na podzim se nám z toho sešel zdaleka nejmenší cyklus – zapojilo se jen kolem 27 rodin. Organizačně to ale zase šlapalo jako po drátkách, pokud vím.

Sárunka pokračuje ve skupince Littles (3-5 let). Tu jsem si zase převzala já, mám tyhle předškolácké aktivity fakt ráda! Až na to stěhování půl baráku potřeb na každé setkání. Od lepidel a papírů, nůžky, míče, knížky, potravinářské barvy, štětce, mapy… je to normální dřina :-D.

Z hlediska příprav je pak už celkem jedno, jestli je dětí 14 (jako na jaře) nebo 5 jako teď. Rozdíl ale udělá, když se najednou sešly děti, které samy od sebe chtějí tancovat, jsou ochotné střídat aktivity, horem dolem něco vyrábět a nikdo z nich nezdrhá po schodech nahoru a nelíže lepidlo :-D. Na pomoc mám pak vždy alespoň jednoho asistenta a pak je do všech hodin volný vstup rodičům, kteří zrovna nemají nic za úkol.

Naše podzimní téma: Moje oblíbené věci.Pro jednotlivá setkání to pak byly sladkosti (začít se musí přesvědčivě a dopadlo to dobře i přes fakt, že se sladkosti víc měřily, vážily a rozpouštěly, než ochutnávaly), vesmír, zvířata (zvlášť mezi těmi arktickými v plechu plném ledu se vydrželi rochnit snad hodinu :-)), hry, dinosauři a já sám! Obzvlášť poslední téma se mi strašně líbilo, vyráběli jsme třeba zrcadlo, které vidí do nás (v čem jsme speciální), dělali různá meditační cvičení nebo vyráběli náramky přátelství.

Ani u Thea netrvám na nějaké akademičnosti, toho má v domácí škole dost… takový názor asi mají všichni rodiče tady :-). Je ve skupince Youngers (5-8 let) a vybral si outdoor cvičení s Batmanem (17letým domškolákem – nevím, jestli někdo dokáže nadchnout děti víc než takovýto exemplář) – pro Thea jsou prostě sporty strašně atraktivní. Peklo zamrzne, až si vybere nějakou výtvarku :-D.

Jako druhý kurz si vybral vaření – tentokrát to ovšem měli s šéfkuchařem z kmenové restaurace Al Jazeery. Ale taky je to táta domškoláků samosebou :). Ten si myslím slušně potrénoval nervy, ale za to, že je nechal vařit skutečná jídla, umožnil jim používat normální ostrý nůž a učil je i o stolování a hygieně v kuchyni mu patří taky dík. Jediný problém spočíval v tom, že Theo skoro nic “nemá rád”. Jako rád to uvaří, smíchá, vyzkouší na tom všechny možné nástroje… ale jíst to moc ne. Na poslední hodinu (i přes příslib, že se bude dělat čokoládový dort) se nechal přesunout na Lego Reading. Jednoduchý koncept, kdy si vedoucí sedne na chvíli s každým dítětem a pomáhá mu individuálně se čtením, ve zbylém čase děti staví z lega. Takže proč ne :).

Zojinku jsem zkusila dát do skupinky pro miminka, ale to teda tůdle. Mama. Nakonec se to ale utřepalo tak, že ostatní mrňousové tam měli buď volné mámy (neučíčí, neasistující) anebo vlastní chůvu, a tak Kindra mohla se Zojinkou trajdat po compoundu, houpat ji na houpačkách a když už nechtěla, tak se prostě zjevily ve dveřích a zapojily :).

Že nás bylo tak málo, tak i společné hraní “po škole” bylo na pohodu, člověk to přehlídne jedním pohledem :). A je to fakt takový balzám pro nás všechny. My máme čas si povídat, poradit si a podpořit se, zatímco si děti hrajou – kluci, holky, malý, velký, na víly a skřítky i ten fotbal… v dokonalým mixu toho všeho.