Rubrika — Katar

V Kataru samozřejmě vládne cenzura, zvlášť se projevující v médiích. Cokoliv pozitivní se rozmázne, cokoliv negativní ututlá. Když na něco narazíte na internetu a neodpovídá to pravidlům, automatický systém to zablokuje.

“Živý” člověk pak může požádat o odblokování a cenzor, když sezná, že jsou námitky třeba proti zablokování celého Flickru oprávněné, tak vám ho zase umožní používat. Anebo taky ne.

(Mimochodem tohle je asi poměrně nudná práce, zvlášť, když jde třeba o stránky v češtině :-D. Daleko zajímavější musí být práce cenzora filmů, který ty “sprosťárny” – milostné, náboženské nebo závislostní – MUSÍ chudák nejdřív vidět, než je vystříhne :-D).

Ale přece nastává čas změny. Abyste se moc nezlobili, že zas něco nejde zobrazit, cenzor je nově šprýmař.

Lepší než dřív, lepší než v Číně.

Nedaj. Opravdu žádná hranatá medaile z Halového mistrovství světa v atletice 2010 z Dohy do Čech neputovala. Viděli jsme skoro všechny závody, krom pár posledních, kde arabský smysl pro organizaci opět zvítězil nad zdravým rozumem.

Šebrle se trápil a nadával na vymraženou halu, Svoboda Američany ani Kubánce nepředběhl, výškařka Straková stěží zdolala základní výšku a Jakub Holuša se fantasticky prosprintoval na 2. místo, akorát že jenom v kvalifikaci. Asi jsme málo fandili, nebo co?

Pochodeň ve “Sport City”

Aspire Dome, největší indoorová hala tohoto typu na světě

[Cist dal →]

Kromě Muzea islámského umění je v Kataru ještě jedno muzeum, které stojí za vidění. Postavil si ho šejk Faisal bin Qassim al-Thani na své soukromé sbírky, protože kam by taky v baráku ty desítky veteránských aut, hlavu dinosaura a dvouhrbé kočáry nacpal :-). Ale vážně, jde o největší soukromou sbírku v Kataru a možná taky nejlepší.

Tak tady pár obrázků.

Dvouhrbý kočár, však říkám…

[Cist dal →]

Tak už máme to naše “ice-blue” Sorento 3 roky, a to je pro katarská auta zásadní okamžik, protože dostanou povolení k provozu na silnici pro další rok pouze po technické kontrole. Takže nás čekala obávaná a skoro měsíc odsouvaná cesta na STK.

Teď je to ale jedna z mých dalších nových “řidičských” dovedností, která se v žádné autoškole neučí. Hned vedle “kde jsem k sakru to auto zaparkovala” nebo “jak že se obsluhuje ta automatická myčka” :).

[Cist dal →]

Historii sice nemáme, ale postavíme si ji.

Na obzoru z tenisového stadionu Khalifa, kde o víkendu proběhlo napínavé finále tenisového Qatar Open s nečekaným výsledkem (Nadal se nechal vymést z kurtu, i když měl 2 match-bally a víc vyhraných gamů) se rýsují obrysy nové mešity. Jejích 99 kopulí má připomínat historickou Qebab Mosque, patrně z doby, kdy Doha byla rybářská vesnice (což ale, ehm, není tak dávno).

Mešit není nikdy dost. Na každém rohu se špičatí jejich minarety, všude jsou slyšet… nejvíc ve 4 ráno. Ale není sebemenší důvod nepostavit další, navíc když bude jednou z největších na světě!

[Cist dal →]

Tak tu máme půlku prosince a teploty slezly ještě blíž 20 stupňům. Na tom by nebylo nic tak neobvyklého, kdyby celý sever arabského poloostrova nezachvátil déšť tropických proporcí. S luxusní hlasitou a barevnou bouřkou. Stejně ta modrá obloha byla už trošku nuda :-D.

Katar očekává do konce týdne až 80 mm srážek, což je podle této statistiky asi jenom 600 % nad normál :-D. V kombinaci s rovnými střechami, absencí okapů a svodů vody u silnic to vytváří dokonalý apokalyptický dojem potopy světa. Teď je ten okamžik, kdy se člověk má radovat z toho, že nemá vilu nebo byt v posledním podlaží (kde by pouze čekal, ne jestli, ale kdy a kam bude potřeba postavit kbelík).

[Cist dal →]

A ještě sem vpašuju jeden příspěvek objasňující mj. časovou mezeru ve vyprávění o Japonsku. Totiž minulý týden se k nám konečně přijela ohřát mamka! Zkoušela myslím to teplo i pytlovat, což jako nápad není špatné, ale neprošlo to přes celnici.

Za týden až 10 dní se tady dá vidět skoro všechno, co není závislé na štěstí nebo velké organizaci… takže jsme byli na noc na Inland Sea, podívali se na Perlu i do nejlepších mallů ve městě, pochutnali si v našich oblíbených restauracích, louhovali se ve sladké i slané vodě, placatili se na slunci (já teda ve stínu, přiznávám se), smlouvali na souku, okukovali velbloudy i honící se pštrosy a zkoukli i to málo z historie, co tady máme. Bylo to moc fajn! Stejně si ale myslím, že už máme dávno šeredně pokroucenou představu o tom, jestli a co je tu vůbec hezké nebo nedej bože zajímavé…

Jak už jsem asi zmiňovala dříve, trvalo mi možná rok a půl až dva roky naučit se to tady opravdu mít ráda. Dneska už vím, že se mi bude těžko odjíždět, hlavně díky přátelům, na které ve “standardních” podmínkách prostě nenarazíte.

Každopádně děkujeme za  návštěvu :-).