Radia, 21 (Katar)
“Moje sestra se bude vdávat, myslíme tak za tři nebo čtyři měsíce. Záleží na tom, jak se ženich rozhodne. A můžu se tě zeptat, ty sis manžela vybrala sama?” “Ano,” povídám. Plachý úsměv a nevěřícný údiv na oplátku.

“A jak dlouho jste spolu?” “Pět let”. “Aha, vzali jste se před 5 lety.” “No, před 9 měsíci”. Nechápavý pohled, ale je to moderní dívka v abáje a šátku (bez závoje), umí se chovat a jisté pohoršení dokáže skrýt.

“A vy jste spolu bydleli tedy opravdu ještě než jste se vzali? A žili jste u tvých nebo u jeho rodičů?” “My jste bydleli úplně jinde.” Tady už se to skrýt nedalo. “A… a…. a…. tvoje maminka neřekla třeba….. ne!!!” “Ne.”

[Cist dal →]

“Stejně tě jednou sežeru”. Aneb jak postavit kočku do latě.

Původně jsme chtěli napsat, co jsme dělali na Velikonoce ve 38 stupních, bez pomlázky a osení. Pohledem zpět to ale ani nestojí za nějaké dlouhé rozepisování, radši vám ukážeme pár fotek z ne/velikonočního víkendu. Co se na foťák zachytit nepodařilo? Ivanův a Tomášův vítězný nohejbalový turnájek ze soboty, lepší polovičky poctivě joggingujíce, The Laughter Factory čili stand-up show britského Comedy Store z neděle, na kterou chodíme skoro každý měsíc, a pondělní potápěcí hodinu s trochou kotrmelců (fakt, úmyslně!).

Tak jste si snad ty svátky užili trošku tradičněji s rodinou a přáteli pod neodbytným jarním sluníčkem. Myšlenkami jsme byli s vámi

[Cist dal →]

Po delší zimní přestávce jsme v pátek otevřeli sezónu výletů do pouště. Já jsem letos ještě nebyla, protože jsem ten úplně první propásla pro vyšší dobro. Ivan sice byl, ale byl zaneprázdněn (línej), aby o tom něco napsal Takže teďka poprvé. O jezdění po dunách, grilování a rybách štěstěny.

[Cist dal →]

Když si můžeme vybrat, dáváme přednost bábovce nebo muffinům. A když jsme si vybrat nemohli, zkusili jsme uplácat buchty. Byla to totiž otázka národní cti.

[Cist dal →]

Minulý čtvrtek odsouhlasila Praha kandidaturu na pořádání letních olympijských her v roce 2016, respektive 2020. A co čert nechtěl – na rok 2016 si brousí zuby i Doha! Upřímně řečeno jsem trošku rozpačitá, co je lepší – sláva, kterou si Čechy upřímně zaslouží, nebo dluhy, které si daleko spíš může dovolit Katar? Nazvěme to třeba problematikou dvojsečné zbraně.

A co si myslíte vy? Měli bysme do toho jít?

Paráda, ne? Ale ještě zbývá hromada práce uvnitř a do fáze kolaudace by se mělo dospět někdy v květnu. V té době už snad budeme mít reálně zaměřenou velikost kuchyně, která je posledním velkým “dílem”, který nám do téhle skládačky zbývá. A snad se už někdy v červenci přestěhujeme do nového s mnoha dalšími (snad milými) sousedy