Rubrika — Domácí štěstí

Ivan ráno sbalil kufr a frnknul nám do Londýna. Albertek na něj (kufr i Ivana) smutně až naštvaně koukal, ale smířil se s tím, že já jsem zůstala po ruce. Ale on ještě moc nerozumí tomu, že se mnou je taky pěkně v trapu.

[Cist dal →]

Na “rozloučenou” předtím, než se na měsíc vytratíme z Dohy, jsme pro ne-české kamarády uspořádali tzv. Czech Night. Plánovali jsme to už dřív, ale ještě na to pro jiné aktivity a dovolené (ne naše) nevybyl čas. Až tento pátek. Ačkoliv jsme trošku slevili z celkové koncepce, docela se to vydařilo.

[Cist dal →]

Sestrojili jsme naprosto ďábelský plán na to, jak získat nejnovějšího (čili sedmého, čili posledního) Harryho Pottera v zemi, kde všechno zkejsne na celnici do nevidim. A ačkoliv bylo naše organizační úsilí po právu zmařeno, jsme spokojení.

[Cist dal →]

Jak už to tak vypadá, změnilo se moje dvojité víkendové potápění v mátový čaj s dvojitou dávkou medu, paralen, teploměr (ukazující 37,9 ‘C) a několik balení kapesníků. Nemluvím, zato ukázkově chručím a mručím. I když to vypadá, že se mnou okolí soucítí, kladou mi otázky typu “kolik se do toho čaje dává medu” nebo “jak se cítíš” a na chručení reagují mně rozum-beroucím “cože?!?”. Liss myslí, že kompletní kolekce starých Disneyovek by mohla taky pomoct a já se samozřejmě nebráním tak konstruktivnímu návrhu.

Nebude to ani nějaký bacil – říkáme tomu klimatizační nemoc – poprvé ji lidé chytnou do 6 týdnů od příjezdu do Kataru (to je laicky ověřený fakt) a pak už tak spíš náhodně podle toho, jak moc se vystavuje změnám teplot (40 ‘C venku vs. 19 ‘C v obchodech a jiných veřejných interiérech). Rozdíl je u mě tentokrát v tom, že se cítím mimořádně mizerně, třeští mi hlava, bolejí mě záda, potím se a do toho to skučení… ztělesněná bohyně živé paměti.

Ivan slíbil, že potápkovací příspěvek bude tento víkend, tak se těšte. Zase mě předběhne a já se budu muset potápět s někým cizím… Achjo.

Nadpisem článku parafrázuji prohlášení kamarádky Niky, kterážto marně hledá v Praze kvetoucí májovou třešeň a všechny nalezené exempláře trpce shrnula pod “odkvetlé haluze”. Takže jsme na tom vlastně podobně, ale přiznávám jí plný kredit za trefnost

Na prvního května bychom za normálních okolností někam vyrazili, protože je volno a dost co slavit. Narozeniny mojí úplně nejspřízněnější duše Janďulíny, Kryšpínovy narozeniny, volný den v pracovním kalendáři, ale taky lásky čas, že. A co jsme tedy dělali u nás na poušti tento rok?

[Cist dal →]

Původně jsme chtěli napsat, co jsme dělali na Velikonoce ve 38 stupních, bez pomlázky a osení. Pohledem zpět to ale ani nestojí za nějaké dlouhé rozepisování, radši vám ukážeme pár fotek z ne/velikonočního víkendu. Co se na foťák zachytit nepodařilo? Ivanův a Tomášův vítězný nohejbalový turnájek ze soboty, lepší polovičky poctivě joggingujíce, The Laughter Factory čili stand-up show britského Comedy Store z neděle, na kterou chodíme skoro každý měsíc, a pondělní potápěcí hodinu s trochou kotrmelců (fakt, úmyslně!).

Tak jste si snad ty svátky užili trošku tradičněji s rodinou a přáteli pod neodbytným jarním sluníčkem. Myšlenkami jsme byli s vámi

[Cist dal →]

Když si můžeme vybrat, dáváme přednost bábovce nebo muffinům. A když jsme si vybrat nemohli, zkusili jsme uplácat buchty. Byla to totiž otázka národní cti.

[Cist dal →]