Mobilita je klíč

Ivan ráno sbalil kufr a frnknul nám do Londýna. Albertek na něj (kufr i Ivana) smutně až naštvaně koukal, ale smířil se s tím, že já jsem zůstala po ruce. Ale on ještě moc nerozumí tomu, že se mnou je taky pěkně v trapu.

Náš (můj) hlavní problém je a zůstává to, že neřídím auto. V absenci veřejné dopravy a s jedinou taxislužbou je to i při velikosti (malosti) Dohy DOST nepřekonatelný problém.

Na mou obranu (chabou), i lepší řidiči než já tu mívají docela strach a mají proč. Řídí se tu rychle (ve městě je na většině míst povoleno 100 km/h) a strašně. A já odřídím pouze pokud není špička a někdo se mnou jede. Jinak ne – neumím putovat na trojproudovce mezi pruhy v té rychlosti, najíždět do kruháků (taky tři pruhy s pravidly podle následného výjezdu) a parkovat… Hmmm, žádné drobnosti. Mám z toho i podivné sny, ale ty jsem zatím odvyprávěla jenom nejbližším, protože ti ostatní by si mysleli, že mi jenom nehorázně šibe.

Moje totální prohra přišla dneska, kdy jsem měla od půl 6 dvě hodiny teorie na další potápěcí kurz, na který jsem se dlouho těšila. Pak vyzvednout nějaké chybějící potápěcí vybavení a bomby, naložit to kamarádovi do auta a od něj následně vyzvednout. Asi relativně dobrý plán, ale základy se mi propadly; totiž popojely někam, kde já už je bez čtyř kol nedojedu.

Chodila jsem totiž hodinu a tři čtvrtě (!) po hlavní silnici – za tu dobu tam projela dobrá tisícovka aut a dvacítka taxíků. Všechny obsazené. Až na dva – ani jeden na moje bouřlivé mávání nezastavil. Dvakrát jsem volala na centrálu, jestli mi můžou taxi poslat, řekli, že ne, ani limuzínu. Obsazeno – zkuste chytit na ulici. Tak to už fakt nevím jak. Leda si nasednout do jednoho z těch věčně se vnucujících “civilních” aut… Akorát že radši Ivanovi zavolám, že jsem se nedostala do klubu, než abych mu volala, že mě přizabili a pohodili v poušti (chápejte, nikdy jsem z jistých – oprávněných či neoprávněných – obav nestopovala a tohle je víceméně stejný bez ohledu na to, jak moc je to ve skutečnosti bezpečný, nebo není).

Takže jsem ke konci druhé propásnuté vyučovací hodiny dorazila zase domů a přemejšlím, jak v týdnu nakoupím a jak si dobiju kredit na mobil. No asi nijak. Musím počkat, až se vrátí náčelník.