Popisovať princípy Movembra nemá pre stálych návštevníkov asi zmysel. Predsa len je za nami už 4. ročník. Pre podrobnejší popis, kde sa slovo Movember vzalo a čo predstavuje, doporučujem záznam prvého ročníka, ktorý som samozrejme vyhral. Rovnako ako tie následné. Bohužiaľ tento rok sa úplatná porota nechala zmiasť grimasami súťažiacich miesto hodnotenia umeleckého výtvoru, a tak som nemohol naviazať na šnúru svojich úspechov.

[Cist dal →]

Bertík se o nás rád a pečlivě stará :-).

Japonská kuchyňa patrí medzi niekoľko tých svetových, ktoré sú úplne jedinečné a nezameniteľné. Určite ste mali už “americkú” pizzu, ale dali ste si niekedy napr. surovú rybu s chrenom v inej než japonskej reštaurácii? Ako teda vypadá cestovanie po Japonsku z pohľadu vyhláseného gurmána (najobľúbenejšie jedlo – čokoľvek s octom) a vegetariána?

[Cist dal →]

Svezli jsme se i těch víc než průměrných 300 km za hodinu.Ovšem ještě lepší bylo, když jsem se rozhodla projíždějící vlak, co ve stanici nezastavoval, vyfotit z nástupiště. Než jsem se stihla na heslo “jede” otočit a naštelovat patřičným směrem foťák, už byl pryč (!) a opravdu jsem nestihla vyfotit vůbec nic… Podotýkám, že celá ta mašina má na délku skoro 30 metrů.

Zastavující šinkanzen ve stanici Himeji. A tady jedno celkem ilustrační video.

Ale doprava v Japonsku samozřejmě nejsou jen šinkanzeny.

[Cist dal →]

A ještě sem vpašuju jeden příspěvek objasňující mj. časovou mezeru ve vyprávění o Japonsku. Totiž minulý týden se k nám konečně přijela ohřát mamka! Zkoušela myslím to teplo i pytlovat, což jako nápad není špatné, ale neprošlo to přes celnici.

Za týden až 10 dní se tady dá vidět skoro všechno, co není závislé na štěstí nebo velké organizaci… takže jsme byli na noc na Inland Sea, podívali se na Perlu i do nejlepších mallů ve městě, pochutnali si v našich oblíbených restauracích, louhovali se ve sladké i slané vodě, placatili se na slunci (já teda ve stínu, přiznávám se), smlouvali na souku, okukovali velbloudy i honící se pštrosy a zkoukli i to málo z historie, co tady máme. Bylo to moc fajn! Stejně si ale myslím, že už máme dávno šeredně pokroucenou představu o tom, jestli a co je tu vůbec hezké nebo nedej bože zajímavé…

Jak už jsem asi zmiňovala dříve, trvalo mi možná rok a půl až dva roky naučit se to tady opravdu mít ráda. Dneska už vím, že se mi bude těžko odjíždět, hlavně díky přátelům, na které ve “standardních” podmínkách prostě nenarazíte.

Každopádně děkujeme za  návštěvu :-).

No jasně že fajn! Jenže kde tohle vyprávění začít?

A co třeba rovnou fotkami? Z cesty jsme udělali dvě fotogalerie, první zaměřenou především na Kansaj, kam jsme nahrnuli asi první polovinu výpravy (Ósaku, Kjóto a Naru) a druhou spíš na oblast kolem Tokia, kde se našima očima můžete podívat nejen na Tokio, ale taky Himeji, Kamakuru nebo Nikko.

No a teď přijde na řadu samotné to povídání – řekněme 1. část (z ?).

[Cist dal →]

Par obrazku z prvniho tydne v Japonsku – Osaka a Kjoto.

Osaka Castle. Moderni a starodavne.

[Cist dal →]