Jak už to tak vypadá, změnilo se moje dvojité víkendové potápění v mátový čaj s dvojitou dávkou medu, paralen, teploměr (ukazující 37,9 ‘C) a několik balení kapesníků. Nemluvím, zato ukázkově chručím a mručím. I když to vypadá, že se mnou okolí soucítí, kladou mi otázky typu “kolik se do toho čaje dává medu” nebo “jak se cítíš” a na chručení reagují mně rozum-beroucím “cože?!?”. Liss myslí, že kompletní kolekce starých Disneyovek by mohla taky pomoct a já se samozřejmě nebráním tak konstruktivnímu návrhu.

Nebude to ani nějaký bacil – říkáme tomu klimatizační nemoc – poprvé ji lidé chytnou do 6 týdnů od příjezdu do Kataru (to je laicky ověřený fakt) a pak už tak spíš náhodně podle toho, jak moc se vystavuje změnám teplot (40 ‘C venku vs. 19 ‘C v obchodech a jiných veřejných interiérech). Rozdíl je u mě tentokrát v tom, že se cítím mimořádně mizerně, třeští mi hlava, bolejí mě záda, potím se a do toho to skučení… ztělesněná bohyně živé paměti.

Ivan slíbil, že potápkovací příspěvek bude tento víkend, tak se těšte. Zase mě předběhne a já se budu muset potápět s někým cizím… Achjo.

Ačkoliv máme technicky k potápěčům dost daleko, společensky už na tento status dosáhneme – totiž v rámci členství v místním Dive Clubu. Jednou za rok klub pořádá výroční bál, kde se neopreny vymění za fraky, regulátory za doutníky, nitrox za šampaňské a ploutve za lodičky. Po frenetickém shánění chybějících kusů garderóby jsme se i my zapojili do víru noci.

[Cist dal →]

Měla jsem dřív takovou vizi (z níž jsem samozřejmě vyrostla), že písemnou práci z okruhu Politické systémy napíšu o Kataru – emír, parlament, volby a takové ty věci. Ale stačilo mi přečíst si ústavu s celou tou svobodou slova a konfrontovat ji s realitou. Takže z toho sešlo, ale aspoň vám přiblížíme, jak to taky někde může fungovat a že i taková ústava může být lež jako věž.

Ode dneška Katar blokuje Flickr, server na sdílení fotek s desítkami milionů uživatelů, a to už je i na mě dost za hranicí snesitelnosti. Cenzor už ode mě jeden peprný e-mail dostal, ale tady se státní úřady bohužel nenamáhají s odpovědí. Vlastně by mě docela překvapilo, kdyby to četli

[Cist dal →]

Nadpisem článku parafrázuji prohlášení kamarádky Niky, kterážto marně hledá v Praze kvetoucí májovou třešeň a všechny nalezené exempláře trpce shrnula pod “odkvetlé haluze”. Takže jsme na tom vlastně podobně, ale přiznávám jí plný kredit za trefnost

Na prvního května bychom za normálních okolností někam vyrazili, protože je volno a dost co slavit. Narozeniny mojí úplně nejspřízněnější duše Janďulíny, Kryšpínovy narozeniny, volný den v pracovním kalendáři, ale taky lásky čas, že. A co jsme tedy dělali u nás na poušti tento rok?

[Cist dal →]

Zatím jsme sledovali výstavbu v Čakovicích spíš z povzdálí – ale ač tisíce kilometrů daleko, jsme zhruba stejně v povzdálí jako všichni ostatní sousedi. Akorát ti už mají z neustálých procházek obšancované všechny cukrárny v okolí. Dostali jsme ale konečně taky možnost nedodělaný byt navštívit. Zvěsti ze sousedních obydlí byly (h)různé, tak jsme to ze zatajeným dechem nechali prošmejdit. Ještě jednou moc děkujeme vyslancům za poctivou účast! Nejenže tam místo předepsaných (povolených) 30 minut strávili dobré dvě hodiny, ale ještě se jim omlouvali, jestli by je tam mohli nechat samotný, že tam čekají další lidi na “připuštění”. Argument “buďte rádi, že tu není majitelka” je prostě za všech okolností funkční

A verdikt? Ještě je tam práce jako na kostele, ale už je to pěkný!

[Cist dal →]

V oblacích je ale taky důvod, proč nám developer nějaký soused dopřává luxus focení z letadla, když je zrovna mlha!?!!! Ale tak jsme vám taky jednou chtěli celý staveniště ukázat jako celek. Dohadujeme se zrovna se sousedy o navržení názvu ulice (máme na to svolenku paní starostky) a to byste neřekli – Barevná, Duhová, Pastelová, Bonparová … Ale snad vyhraje něco trošku víc při zemi

Letecký pohled na areál asi 2 měsíce před dokončením. Pohled z východu na západ, vlevo Biologický rybník v ochranné zóně zámeckého parku (zámecký rybník na obrázku není).