Vítejte na potápěčském bále

Ačkoliv máme technicky k potápěčům dost daleko, společensky už na tento status dosáhneme – totiž v rámci členství v místním Dive Clubu. Jednou za rok klub pořádá výroční bál, kde se neopreny vymění za fraky, regulátory za doutníky, nitrox za šampaňské a ploutve za lodičky. Po frenetickém shánění chybějících kusů garderóby jsme se i my zapojili do víru noci.

Dva dny před bálem jsme zjistili, že nemáme co na sebe. Já jsem si s sebou nic dost společenského nevzala a Ivan motýlka neměl snad nikdy. Času nebylo nazbyt, tak se šlo na lov.

Se mnou se vypravila Liss (“ale to víš, že mě baví utrácet cizí peníze” :-)), kteráž trpělivě udržela svou roli po 3 hodiny, co jsem se převlíkala z jednoho kousku do druhého. Abyste rozuměli – nejenže je krajně nezvyklé, aby se tu prodávalo oblečení velikosti 34 – 36 (resp. 0 – 2), ale taky si skoro jistě budete muset odnést něco s pěti kily korálků, cingrláte a závojů. My jsme ale nakonec nalezly dokonce několikery smysluplné šatky, z nichž jsem vybrala hedvábný a nestoudně pohodlný šedo-fialový “balloon dress” (nezávisle toto označení použilo několik lidi a už jim to nikdo neodpáře, i když oficiálně jde o “bubble dress“). Kvůli botám jsme obkroužily další tucet obchodů – jednak jsem si málem vyvrátila kotník na té výšce podpatku, co se teď nosí, a taky styl byl šeredný jak noc, když už ho měli v mé trpasličí velikosti. Na nejposlednější chvíli to zachránil takový smíšený obchůdek, v němž se najde všechno – od rákosových botasek z Číny, přes Baťu až po boty za 200 dolarů.

Ivanův motýlek byl překvapivě bezbolestná záležitost. Poté, co jsme zavrhli Ralpha Laurena a Hugo Bosse (košile za 5000 Kč nám přišla maloučko přemrštěná, ale kdybyste tam někdy mířili, tak víte, co čekat) jsme nakonec zalezli do již vyzkoušeného Pierre Cardina a pořídili košili i motýlka s neuvěřitelnou slevou.

Do Al Dana Clubu, kde se bál konal, jsme dorazili asi ve tři čtvrtě na sedm. Trošku jsme se obávali, že pozdě, ale všichni zatím korzovali se šampaňským v ruce po klubu a celé se to netvářilo, že bychom něco prošvihli. Zapadli jsme tedy dobře, začali se zdravit s lidmi, které známe, byli představování partnerům a postupně usedali ke slavnostní večeři. Za podlévání se překvapivě dobrým vínkem jsme se nabaštili a z pohodlí sledovali výroční ceremoniál.

Janis, prezident Dive Clubu, vyměnil svůj bagetový doplněn za mikrofon a s troškou patosu nás seznámil s historií právě 30letého klubu. Docela nás to přimělo zamyslet se, jak to tady vypadalo před 30 lety – víme jen, že před 15 lety takový Corniche (kde je dnes velká promenáda, přístav a dobrá padesátka mrakodrapů) měl jednu jedinou budovu – Sheraton hotel, v jejíž blízkosti začínala poušť. Uznávám ale, že podmínky pro potápění se nejpíš nezměnily ani za posledních 300 let, akorát už v hloubce nepotkáváte lovce perel bez dýchacích přístrojů Po prskavkovém okamžiku, kdy hodně lidí svévolně proklamovalo “šťastný nový rok” (docela k tomu ta atmosféra vyzývala!), a nakrojení dortu, který už po dezertu neměl velký úspěch, byl oficiální plánovaný program u konce.

Následoval exodus k venkovnímu bazénu, kde se někteří rozvlnili v rytmu hitovek 80. a 90. let, jiní pokuřovali doutníčky, popíjeli vínko (někteří až moc, ale v bazéně se nemusel lovit nikdo), klábosili… V takto příjemném rozpoložení (netancoval z nás nakonec skoro nikdo – trošku jsme se těšili na valčíky a spol.) jsme strávili následující 3 hodiny. Odjížděli jsme příjemně naladěni, dívky s bolavýma nohama, kluci s motýlky dávno narvanými v kapsách z prvního bálu v téhle nové zemi. A na druhý den zase do neoprénu – ale o tom až příště

Fotogalerii z Májového bálu najdete zde.