Rubrika — Domácí štěstí

Druhý “single” víkend jsem strávila po boku nového muže. Ačkoliv ho mám plnou hlavu, tak ne dost, abych s ním naplnila aspoň čtvrtinu seminárky, kterou chci ve čtvrtek odevzdat. Musím se přiznat, že ambiciózní plány mi nejsou v posledních měsících vyloženě cizí, ale pouštím se do nich přímo po hlavě, neboť mi nic jiného než to a rezignace nezbývá.

[Cist dal →]

Den 1 a 2, oba víkendové, jsem strávila beze zbytku smutkozaháněcím úklidem. A musím se pochlubit, že jako gruntovnice jsem opravdu zdatná, protože to, co jsem vytvořila z našeho vybrakovaného hnízda by mnohým vyrazilo dech. Ne tak mně. Celé dílo jsem korunovala upečením kuřecích řízků se zeleninou a bramborami – ale na recept se mně neptejte, protože by kuchařům z toho určitě vypadaly všechny vlasy. A jak to chutnalo taky neřeknu, zkrátka to nevím

Den 3 jsem započala lehkou intelektuální snídaní, při které jsem do sebe společně s piškotovou roládou dolovala i diskusi o Academic Security. Totiž o tom, proč je třeba podporovat studium hmyzu, mrtvých jazyků, umožnit studium mikrobiologie Pákistáncům a jiným národům vyvíjejícím mimovolně biologické zbraně a podobně. Mě to v 7 ráno docela udolalo, pro pana F., přítele maminky mého mladomanžela (méně zdatní v rodinných vztazích se už asi ztrácejí), to byla jen malá ranní myšlenková rozcvička před kongresem Mezinárodní astronomické unie v Praze. Na výše zmíněné téma píše po večerech článek, z jehož deadline má dle svého vlastního vyjádření “hrůzu”.

Taky píšu “články” a doháním deadliny – to máme asi společné. Ale opět se někomu mávnutím proutku podařilo obnovit mou nutkavou předtuchu, že až vyrostu, opravdu ze mě nic POŘÁDNÝHO nebude. Tak snad mladomanžel se tam v “cudzině” chytne a dodá lidstvu nějaký ten objev

Je to smutný a já to jako správná hysterická ženská trošku obrečela. Při ranním vstávání, při celní kontrole i při mávání na letadlo. V sobotu v 9,30 mi totiž mladomanžel odfrnknul modro-bílým (podezřele malým) letadýlkem a neuvidíme se dřív, než za měsíc a půl. Ačkoliv měl letět na jihovýchod, zamířil tam docela oklikou – nejspíš si hodlá pobyt v letadle co nejvíce zpříjemnit.

[Cist dal →]

Začalo to už ráno jako z pohádky. Na Karlově náměstí jsme vystáli asi hodinovou frontu na krev, protože potřebujeme získat certifikát o krevní skupině. A aby náš výlet mezi nemocné byl kompletní, zakončili jsme ho ukázkovým blackoutem. Ještě se mi nestalo, že bych omdlela vleže (většinou už ty omdlívací tendence dokážu zastavit právě když si lehnu a napiju se), ale asi dílo dokonala ta zkumavka krve, kterou mi “museli” vzít místo dvou kapek, které stačí. Tlak byl v čudu a už si jenom vzpomínám, jak mi sestřička říká, že jsem fakt zelená a pak jak mě jiná křísí fackováním.

Odpoledne Ivan umyl ledničku (když den předtím excelentně odmrazil její nesamoodmrazovací mrazák, zatímco já jsem na pohovce tloukla špačky) a vypustil pračku. Počínaje večerem jsme se totiž měli těchto skvělých výdobytků civilizace na delší dobu vzdát. Při stěhování nám přislíbilo pomoc několik silných chlapů, opatřili jsme si taky rudlík (má to nějaké normální jméno?) a půjčili velkou dodávku. Akce Stěhování měla začít v 6.

[Cist dal →]

Udělali jsme si výlet do Liberce trošku si zaúřadovat – totiž vyzvednout si oddací list. Pošta otevírá v 8, magistrát v 8.30, budovy jsou vedle sebe (doslova) … v 11 jsme zpátky v Praze jako na koni. A jak už to tak s plány bývá, dorazila jsem v 1, Ivan plán dodržel, protože jsem ho z toho nervního kruhu propustila dřív.

[Cist dal →]

Ak sa niekto bojí operácie očí tak platí jedno zásadné pravidlo. Nikdy si nenechajte porozprávať o tom ako to vlastne prebieha. Obzvlášť vety ako “skalpel v oku …”, “chladenie oka ľadovou vodou … ” a pod. väčšinou neprinesú žiadnu informačnú hodnotu, zato dokážu predstavy o zákroku posunúť do šedej až čiernej roviny pohľadu.
V skutočnosti zákrok nie je niako extra nepríjemný (nie že by som si tých 15 minút užíval), ale musím uznať, že priemerná kocovina je podstatne horšia. Po operácii sa mi dostalo potrasenia rukou, balíčku s kvapkami a pozdravu. Cesta z budovy a násladne i cesta domov bola úplne rovnaká ako cesta tam. T.j. došlapal som na autobusovú zastávku a doviezol sa domov (to ma zo všetkého prekvapilo asi najviac).

Čo je pre záujemocov podobného zákroku ale potrebné vedieť sú stavy nasledujúce 2 až 3 dni po.
Prvý – logicky ten najhorší, je najlepšie stráviť s práškami na spanie, na bolesť, na … proste v komatu. Tie chvíľky kedy sa človek preberie nestoja za moc (aj keď niektoré prípady kocoviny … no to je jedno)
Druhý deň je možné konečne zaspať aj bez toho aby sa človek dopoval práškami. Bolesť už poľavuje a najnepríjemnejší pocit zostáva z krycích šošoviek.
Tretí deň je špatný z úplne iného pohľadu. Už vás nebaví spať a ešte nemôžete pozerať poriadne natoľko aby ste mohli čokoľvek robiť. Takže sa človek začne nehorázne nudiť. Pre tieto tri dni silne doporučujem mať niekoho kto sa o vás ochotne postará. Človek by neveril koľko vecí sa motá pod nohami na ceste medzi spálňou a kúpelňou, o ktorých nič neviete napriek tomu, že ste ju prešli len za posledný týždeň asi tak 100 krát.
Našťastie už štvrtý deň sa dá tráviť veselo s notebookom (a mailami) prípadne dokonca sledovaním TV.

Vývoj v ďalších dňoch už nie je niako extra zaujímavý. Priebežne sa mení úroveň hmly, ktorú vidíte okolo každého ohraničeného predmetu. Úroveň bohužiaľ nie je závislá na čase. Jeden deň môžete vidieť v podstate perfektne a druhý sa dívíte ako to, že sa zo dňa na deň tak zatiahlo. Tým pádom sa nedá odhadnúť ako na tom budete zajtra. Tieto sprievodné javy by však mali vymiznúť v priebehu cca. mesiaca. Platnosť tejto štatistiky keď tak ešte potvrdím :).