Jak jsme se rozloučili…

Je to smutný a já to jako správná hysterická ženská trošku obrečela. Při ranním vstávání, při celní kontrole i při mávání na letadlo. V sobotu v 9,30 mi totiž mladomanžel odfrnknul modro-bílým (podezřele malým) letadýlkem a neuvidíme se dřív, než za měsíc a půl. Ačkoliv měl letět na jihovýchod, zamířil tam docela oklikou – nejspíš si hodlá pobyt v letadle co nejvíce zpříjemnit.

Ve středu večer jsme se s našimi již společnými přáteli sešli na dobré jídlo a pití v příšerné restauraci a ačkoliv jsme se dušovali, že to bude narychlo, opustili jsme lokál těsně před zavíračkou. Ale bylo to fajn, dokonce jsme vyfasovali nějaké dárečky jakože na rozloučenou Po takové náročné akci není divu, že jsme padli rovnou mrtví do postele.

Čtvrteční ráno mělo být dospávací, ale nějak to nešlo. Ivan byl nervózní a navíc nás čekal úctyhodný seznam úkolů. Z tohoto důvodu jsme se rozdělili, abychom vše lépe stihli. Ivan jel prodat našeho stařičké autíčko a jaké s tím byly komplikace si někdy nechejte vyprávět od něj. Autíčko je tedy úspěšně v trapu. Já jsem mezitím vyřídila přepsání krevní skupiny do očkovacích průkazů (nemocnice, která tu krev testuje, to nedělá, a v Centru cestovní medicíny by nás na to OBJEDNALI nejdřív na 16. srpna), odevzdání plných mocí právníkovi, vyměnit peníze, vyzvednout novou kartu k účtu, zrušit jiný účet u jiného ústavu a konečně poshánět nezženštilou cestovní kosmetickou taštičku. Na oběd jsme se už sešli doma, aby Ivan stihl ještě vystřelit na kontrolu s očima. Dopadla, myslím, dobře.

Rozhodli jsme se, že si uděláme romantickou rozlučkovou večeři. Jelikož jsme mezi balením znovuobjevili tučnou poukázku do nóbl restaurací, použili jsme ji. Strávili jsme tak velmi příjemný večer pod Pražským hradem, s krásným výhledem na svítící Prahu a vynikajícím jídlem a pitím. Začalo sice krutě pršet a na terase nás to chvíli docela vážně ostřikovalo, ale vytrvali jsme. Já zimomřivě zavrtaná do erární deky, k níž se ale tulila vlastně většina přítomných dam. Muži náhlý pokles teploty nesli statečně a sami.

V pátek nás čekalo poslední kolo a poslední příležitost k vyřizování. Ivana chytla “tak tady jdu naposled” nálada, ale dalo se to vydržet. Už na něm byl vidět narůstající sentiment za Prahou a doufám, že i za zbytkem své rodinky – námi. Stihli jsme ověřit další plnou moc, na kterou jsme prve zapomněli, nesehnat kabel pro kluka, který ho v Kataru taky né a né sehnat a zrušit pojistku k prodanému autu. Dokonce to vypadá, že nám nějaké drobáčky v rámci přeplatku vrátí. To se máme!

Impulsivně jsme se taky rozhodli, že se před balením zrelaxujeme v kině. Nechali jsme se zlákat na pokračování Pirátů, ale na hodnocení to mám ještě teď v hlavě hodně pomotaný. Asi moc akční, moc Krakenový a moc hnusácký. Ale zábava to byla taky, to zas jo.

Balení šlo už celkem hladce. Kolem 3/4 na 11 už jsme ale padali nazad, a tak jsme se po krátkém “naposledy” vanování odebrali na kutě.

Celé tohle vyprávění končí docela srdceryvnou historkou na letišti, hektickým sháněním vytroušeného potvrzení od zavazadel (negativní výsledek), pekelně drahou snídaní a máváním z vyhlídkové terasy. No ale vážně, jsem docela dost smutná… ale jako každá silná emancipovaná žena do sebe vkládám velké naděje.
P.S.: Ivan právě hlásí přistání v Amsterdamu, v cíli bude ale až večer. Přislíbil, že dá vědět, tak dáme vědět