Těžký den

Začalo to už ráno jako z pohádky. Na Karlově náměstí jsme vystáli asi hodinovou frontu na krev, protože potřebujeme získat certifikát o krevní skupině. A aby náš výlet mezi nemocné byl kompletní, zakončili jsme ho ukázkovým blackoutem. Ještě se mi nestalo, že bych omdlela vleže (většinou už ty omdlívací tendence dokážu zastavit právě když si lehnu a napiju se), ale asi dílo dokonala ta zkumavka krve, kterou mi “museli” vzít místo dvou kapek, které stačí. Tlak byl v čudu a už si jenom vzpomínám, jak mi sestřička říká, že jsem fakt zelená a pak jak mě jiná křísí fackováním.

Odpoledne Ivan umyl ledničku (když den předtím excelentně odmrazil její nesamoodmrazovací mrazák, zatímco já jsem na pohovce tloukla špačky) a vypustil pračku. Počínaje večerem jsme se totiž měli těchto skvělých výdobytků civilizace na delší dobu vzdát. Při stěhování nám přislíbilo pomoc několik silných chlapů, opatřili jsme si taky rudlík (má to nějaké normální jméno?) a půjčili velkou dodávku. Akce Stěhování měla začít v 6.

A taky že jo. Pětičlenná stěhovací četa se toho ujala a za hodinku naházela všechen nábytek do Fordu Tranzit (objem 11 m3, ložná plocha D = 3,4 m, Š = 1,9 m, V = 1,9 m). No, dalších 45 minut trvalo kurtování, které se ukázalo jako IQ test a opičí zkouška zručnosti v jednom. Tímto děkujeme Honzovi Břízovi (“Vždycky když tu hadičku vytáhneme, tak to stříká”), Keynovi (“Není těžkých věcí, jen slabých mužů”), Šášímu (“Tady jsou ty ruce, s hlavou je tu někdo jinej”) a Filipovi (“Počkej, jak se vám bude stýskat po tom výtahu”), že to tak parádně sfoukli.

V 8 jsme se konečně vypytlíkovali na cestu tam, kde měl náš cenný nábytek spočinout. Jet ve vysoké dodávce je opravdová extravagance. Nejenže se člověk nikde nevytočí (někde ale naštěstí jo, ale o tom za chvíli) a sedí snad metr nad ostatními řidiči, ale ještě je skrz okénko vidět snad po kolena. Je pravda, že těm moderním traktorům, kde je řidič vidět až po špičky holínek se to nevyrovná, ale diskrétní osobák to rozhodně není.

Díkybohu jsme se cestou mezi hlavním městem západních Čech a cílovou stanicí neztratili. Nejeli jsme totiž klasicky, ale museli jsme učinit dvě nepříjemné objížďky, abychom se s tou extravagantní slečinkou vešli do podjezdů. Opravdu jsme nezabloudili (totiž volali jsme vykladačům jenom jednou a to se skoro nepočítá) a zaparkovali brouka u požární zbrojnice. Tam se vešel a vytočil snadno.

Kluci vykladačský nám hned běželi naproti (“No tak odsud to teda nosit nebudeme. Ahój.”) a šli jsme se zkusit trefit do brány na zahradu. Poté, co jsme odstrčili popelnici (do které to Viky ráno úspěšně napálil, když vyjížděl snad v 6 ráno do práce), jsme na chvíli uvízli zašprajcnutý mezi sousedovic plotem, kamennou zídkou a hranou plotu. Jaký to byl výbuch radosti, když se i ty dva centimetry na všech stranách podařilo využít a v té zatáčce se vytočit – “Mezi ten plot a auto bych teda prst nestrčil,” prohlásil Viky.

Do sklepa rodinného domečku, který mimo jiné skoro převyšuje rozměry našeho původního bydliště, jsme všechno vynosili během chvíle. Nejvíc času nám zabrala další státnice z odkurtovávání, ale to už je jiná historie – každý si to musí holt vyzkoušet sám “Jestli se tam Ivanovi nebude líbit a za půl roku se vrátí, že to chce zas přestěhovat do Prahy, tak ho nakopu do prdele,” dodal Viky zkušeně. Smáli jsme se, ale snad to nebylo předčasný :o)

A pak už se jen pilo a loučilo se – do dvou do rána – a vůbec to bylo celé fajn.

Cestou do Prahy druhý den ráno už jen malá zdravice s celníky, kteří shledali naše auto nezávadné z hlediska pašeráctví (ten rudlik se jim naštěstí zdál v pořádku). Akce Stěhování je tímto okamžikem ukončena. Doufám, že vás všichni do roka a do dne přivítáme na kolaudační party v Čakovicích