Náš život ve čtyřech (so far)

Nejlepší na příchodu druhého potomka je, že se život nezastaví. Plyne dál ve svém zaběhaném rámci, do kterého drobec prostě zapadne jako kolečko, které sice nikdy nechybělo, ale záhadně vůbec nepřebývá!

Ne že bych teda byla po 3 měsících na 2 děti nějakej odborník Ale takto se nám to zatím zaběhalo. (Uvařte si kafe, je to na dýl.)

Poprvé se viděli vlastně až druhý den po narození. Theuška moc o Sáru nejevil zájem, ale mašinka Emily, kterou od ní dostal, se mu líbila moc. Dodnes si to pamatuje, že ji dostal od ní. Zájem se zatím stále nedostavil :), ale pozoruju, že to je u malejch kluků dost standard. Občas mě poučí, že “nám Sárka pláče” a asi 2x už si řekl, abychom mu ji podali. A včera se třeba rozhodl sám si ji zvednout z postele (neuzved :-D), tak jí aspoň rumploval nohama “nahoru a dólu. nahoru a dólu.” Koukala jak puk, ale spokojená :).

Zpočátku jsme vůbec netušili, jak Sárku uspat – zas nám k tomu nedali manuál a dodali kompletně odlišný kus! Dost plakala, a tak jsem se s ní na noc radši přesouvala do herničky. Jenže to vůbec nefungovalo! Theuška nechtěl spát v poloprázdné posteli, strašně mě sháněl a plakal. Pár nocí jsme tak prospali ve třech na malý posteli (Ivan sám na dvou a půl metrech :-D), než jsme se rozhodli prostě se vrátit všichni do společný postele. To funguje podstatně líp. Theuška se sice původně budil na každé Sárčino zakňourání, ale neplakal, jen se ujišťoval “nejdeš pryč?” a za pár nocí, světe div se, to úplně odfiltroval, a když se mladší z ničeho nic rozeřve, starší otevře půl oka, překulí se na druhej bok a spí dál. Sárka spí většinou na malé postýlce přiražené bez bočnice k naší posteli, vedle ní já, na druhé straně postele jako druhá zarážka I. a mezi námi T. V mnoha chvílích se tak ze mě stává sendvič smáčknutý z obou stran dětmi :).

Vstáváme jak kdy. Když se vzbudí jako první Theuška, vyplíží se z postele do obýváku a tam si hraje x-). Jinak většinou vstávačku určuje Sárka. Když je po ránu doma ještě I. (do práce odchází po čtvrt na 8), dostane ji na starosti a já se ještě můžu chvíli válet u kojení Theušky, než si přeberu veškerou drobotinu. Celkem pohoda. A když všechny děti odchod I. zaspí, taky si vlastně nemám nač stěžovat, že (viz časomíra výše). Uspávání je podstatně větší oříšek – zatím jsem úplně nevymyslela, jak to budu dělat sama. Sára začíná být zoufalá mezi šestou a sedmou, kdy se jde koupat T. a slečnu převlíkáme do pyžamka. Pak nastává různá úroveň řevu a vzdoru ze dvou front souběžně. V ideálním případě se mi S. podaří uspat, Ivan se postará o vykoupání a převlíknutí T., toho si pak přeberu a máme víceméně hotovo. Často mi ale S. neusne a předávám ji I., kterej ji sice někdy taky uspí, ale mnohem častěji akorát u uspávání staršího slyším přes celej byt srdceryvnej hysterák. V takové situaci už ale Theuška akceptuje, že až se dokojí, přijde s ním spát tatínek. “Papa a zavolej mi teď taťku, jo?” říká. Když pak v noci dorazím se Sárkou do postele, moc ráda se k němu ještě dodatečně přitulím.

Denní spaní jsme Theuškovi víceméně zrušili, ještě mu to sice vyhovovalo, ale už to bez něj zvládne a já nemám většinou kdy ho uspat. A tak prostě jednou za čas (2x týdně třeba) odpadne sám. Zrovna v pátek usnul vsedě na gauči a myslím, že si ani nepamatoval, že jsem ho položila a přikryla. Spal 2 hodiny! Sára spí ty svoje 20minutovky tak porůznu, takže ani nevadí, když ji někdy vzbudí indiánskej pokřik a další podobnej rámus. Nějak zvlášť to nemonitoruju.

Původně jsem měla nahnáno z toho, jak budeme zvládat Theuškovy aktivity v průběhu týdne. Plavání jsem rovnou odhlásila – Theuška se strašně nerad potápí, naše paní učitelka končila a stejně reálně na břehu i ve vodě být nemůžu. Na playball jsme ale s 2týdenní Sárkou už vyrazili (pár hodin po tom předposledním se ostatně narodila, byla tam jak doma :-D), 3týdenní byla na zpívánkách. Jde to! Mímo se naloží do auta s pár plínkama, tam se šoupne do šátku, pozoruje, usne a je to :-). Bude to spíš horší, až začne lozit, zatím je ve fázi dost bezúdržbového miminka najdeš-mě-podle-zvuků-tam-kam-jsi-mě-položila, nebo aspoň přibližně.

Krom toho jsme si zvykli jezdit za Maxíkem, číst si společně víc pohádky a craftovat s papírem, barvami, modelínkou… takové ty věci, co asi děti dělají obyčejně ve školce :). Dovolili jsme každý den jednu pohádku a striktně už se nevyhýbáme ani nezdravému jídlu – prostě držíme jen pravidla, která jsou pro nás opravdu důležitá. Výzvou pro mě byl bazén – řeklo by se, nechoďte. Ale být s předškolákem celý den doma? A co jinýho v pětačtyřiceti stupňovém vedru? Takže chodíme. nakonec to děláme tak, že T. oblíknu vestičku a vybavím ho noodlí (na té umí plavat i sedět obkročmo i bez vesty, ale tak pro jistotu) a nechám ho hrát si ve všech bazénech, které mám na dohled. Když Sárku uspím, vím, že mám tak 20-30 minut, než se probudí, a ty strávím ve vodě s T. Je strašně rád, že mě má jen pro sebe, ale akceptuje, že dokud S.  nespí, nemůžu přijít dál než na kraj bazénu. U něj ale opravdu platí, že se mu “citová nádrž” mnohem snáz dočerpá půlhodinou bezmezné pozornosti než celým odpolednem s napůl rozvařeným obědem a rozluxovaným bytem.

Speciální situací byla Theuškova nemoc, to jsme si trošku protrpěli. On bolestmi, nepohodlím a nevyspáním, které projevoval vztekem a vzdorem… no chůdě malý zuřivý. Sára to naštěstí nechytla, ale “trpěla” při kojení. Jak T. hodně pil, mlíko na její požadavky stříkalo snad i ušima, bolelo ji víc břicho, krkala jak starej chlap… ale dneska už vím, kde tu laktační pomoc hledat a najít, takže i to se vyřešilo a po T. uzdravení i samo srovnalo. Tandemové kojení nám celkově vyhovuje a funguje.

Tandemové nošení mi vyhovuje míň :-D, ale taky se to dá. Sárka v šátku vpředu, Theuška buď na boku nebo na zádech – drží se víceméně sám, ale na delší úseky jsem ráda za nosítko. Přece jen je mi už těžkej, ale bágl už jsem tutově tahala těžší.

S narozením ségry a dosažením threenagerovského věku byl ale T. taky vržen do ještě větší nezávislosti a svobody – ne vždy jemu i nám žádoucí. Víc utíká a ztrácí se, víc zkouší hranice, prosazuje se, experimentuje a zlobí se a vzteká, když není po jeho. Patří to k věku i k naší situaci, ale je to někdy taaaak těžké. Právě tady si myslím, že začíná výchova – uvedení do praxe toho, JAK s dětmi mluvit a JAK se k nim v tak vypjatých situacích – kdy kopou a mlátí kolem sebe – chovat. Hodně přemýšlím o tom, kde jsou ty moje hranice, jak bych se cítila já, jaké jsou spouštěče a kritické denní situace, a to mi pomáhá asi nejvíce. A podpora přátel z AP kruhů (to jsou ti spearsovci a aldortovci :-)). Samozřejmě je na to milión jiných teorií a přístupů, ale si volíme, co věříme, že přinese sebevědomé, čestné, rozhodné, vyrovnané a milované dítě a dospěláka bez šrámů…

Zkrátka občas má někdo hlad, někdo brečí anebo je ještě v poledne v pyžamu, ale makáme na tom a rozumíme už i tomu, že o tom život ve čtyřech stejně není. Náručí je víc a lásky taky :).