Ale pasažéry ještě neberu

Už třetí týden usedám za volant, krosím kruhové objezdy, vyhýbám se 150km/h jedoucím Land Cruiserům a snažím se trefit na všelijaká parkovací místa. Zatím relativně dobrý, takže už jsem MOBILNÍ! Zákonitě už mám i vyloženě strašnej zážitek.

Ve vedlejší ulici je uzavírka. V druhé vedlejší ulici je mešita. Sečteno a podtrženo, motají se tady naráz zbloudilá auta, věřící modlící se za snesitelné parkovací místo a odvrženci z jiných objížděk. Nedávno jsem vyjela z našeho parkoviště a přes cestu se mi postavil bílý truck zdánlivě parkující, nebo se otáčející. Jelikož i já vím, že 50cm mezerou neprojedu, zastavila jsem. Smůla tomu chtěla, že se za mnou objevilo velké černé GMCčko (prostě polotank), problikal mě, protroubil a já – co jsem tak mohla dělat – na to nic. Když se parkující konečně trefil a uvolnil mi cestu, projela jsem kolem a odbočila do mešitní ulice, v níž jsou auta zaparkovaná nejen na chodníku, ale líp ve dvou řadách na silnici, takže se mezi ně vejdou na dvouproudové silnici tak 1 a 3/4 auta. Dvě, když si sklopěj zrcátka. Mezi nima vyčnívající kanály a krosící lidi. GMCčkovi odtekly nervy a celých 100 m nepřetržitě troubil. Představujte si to klidně tak, jak nejhůř jsem mohla jet a jak nejzdvořileji se mohlo auto za mnou chovat. Když jsem objížděla díru uprostřed křižovatky, předjel mě, zablokoval při odbočování a zastavil napříč křižovatkou…

A doprčic. Naštěstí jsem byla už tak dost vytočená, že jsem se drala ven z auta. Naštěstí jsem ženská. Naštěstí se mi nepodařilo v tom rozčilení otevřít moje, ale jen spolujezdcovo okýnko. Takže se po 15 sekundách čumění na sebe borec rozjel tři sta z místa. Ze srdce mu přeju, aby … (hromy blesky) před ním někdo jel příště šedesátkou.

Pak máme taky velkou diskusi o sjíždění z kruháku. V Čechách na té hrstce objezdů platí jednoduchá přednost již rotujících aut. My máme kruháky velké, tříproudové a všude, což si samozřejmě vynucuje pravidla dodatečná. Blbý je, že je málokdo dodržuje – respektive stačí jeden takový a je to v pytli. Tak především musíte mít dopředu rozmyšleno, kam chcete z kruháku pokračovat. Pokud doleva (třetí sjezd), musíte najíždět ze zcela levého pruhu do zcela vnitřního pruhu. Pokud rovně, pak z prostředního do prostředního a pokud doprava, tak (už to chápete) zprava. Již na kruháku se nesmí (v té teorii) pruh změnit. Naše diskuse spočívá v tom, do kterého pruhu se sjíždí. Z ostatních řidičů nejsem schopná vymámit, jak to dělají, protože všichni skončej u toho “kde je zrovna místo” V autoškole se prý učí, že se sjíždí “do pruhu o jeden níž” (tj. z vnitřku do prostředního a z prostředního do pravého). Když argumentuju, že to brzdí dopravu (protože se nevyužívá levej pruh a dva pruhy se hustěj do pravýho), tak mě zmydlej, že musím přece dávat přednost autům sjíždějícím, takže se v tom pravém nemám s kým mačkat. A to se asi budete divit, ale to já vím! Ale nejde mi do hlavy ten levej prázdnej pruh Opět jsme u toho, že on nikdy prázdnej není, protože tam sjíždí, kdo zrovna nemá nikde jinde místo, ale stejně. Takový bezvládí. A že bych si někde mohla přečíst nějaký zákon v levopravém písmu nehrozí.

V současnosti nejvíc nemám ráda ježdění ve tmě po neznámých cestách (všude může číhat nějaká díra, nebo zbržďovací pás – neoznačený, jak jinak), vyhýbání se na úzkých cestách chodcům a kolům v protisměru a parkování. Na to, že když jedu na 80ce 80 a auta kolem mě z obou stran svištěj, už jsem si zvykla a nevadí mi to. Když přejíždím pruhy, asi mi trošku dýl trvá vyhodnotit, jak rychle jedou ti v pruhu už instalovaní – prostě proto, že můžou jakkoliv od 60 – 200 (Maseratti a spol. vůbec nechallenguju). I nájezdy do kruháků už relativně zvládám, akorát kroužím trošku pomaleji než jiní účastníci. Ale důležitý je, že se nebojím. Totiž nebojím se toho našeho auta ani že se ztratím (už trefím víceméně všude, nebo aspoň v drtivé převaze poznávám, kde jsem), z ostatních účastníků silničního chaosu jsem samozřejmě pořád na mrtvici Ale ještě pár pátků s prázdnými ulicemi a pár večerů s přeplněnými a můžu nabrat prvního pasažéra.