Další výstava fotek autorů světoznámého časopisu National Geographic opět v mystické hale Karolina. Výstava nezklamala – velkoformátové fotografie zvířat i lidí dokresluje povznášející africká hudba, multifunkční exponáty z černého kontinentu, místní květena a samozřejmě poutavé texty ke každému z desítek snímků.

Afrika se z těchto fotek zdá být tím nejromantičtějším, nejbarvitějším a nejzajímavějším místem. A zároveň místem tak krutým, vyprahlým a nejistým.

Každý si asi najde svého favorita. Mým jsou uhánějící žirafy mohutně rozstřikující vodu delty Okawango. Tato majestátní zvířata se na výstavě objevila ještě několikrát, bohužel už po setkání s člověkem, v němž nezvítězily. Nutno ale podotknout, že s domorodcem – nikoliv pytlákem, který zabíjí jen pro zábavu.

Výstava potrvá do 3. září 2006. Další fotky a podrobnější informace na webu National Geographic Česko.

Udělali jsme si výlet do Liberce trošku si zaúřadovat – totiž vyzvednout si oddací list. Pošta otevírá v 8, magistrát v 8.30, budovy jsou vedle sebe (doslova) … v 11 jsme zpátky v Praze jako na koni. A jak už to tak s plány bývá, dorazila jsem v 1, Ivan plán dodržel, protože jsem ho z toho nervního kruhu propustila dřív.

[Cist dal →]

“Pokud má dítě projít, musejí se jeho hlava a ramena přizpůsobit posunutému oválu. Právě kvůli proměnlivému průřezu porodní cesty je lidský porod obtížný a riskantní pro dítě, ale i pro matku. Ještě před sto lety byl porod nejčastější příčinou úmrtí žen v produktivním věku.” […]

“Ženská pánev je klasickým příkladem evolučního kompromisu. Stavba pánve musí umožňovat chůzi po dvou končetinách a současně musí umožnit porod dítěte s velkým mozkem a širokými rameny.” […]

“My lidé jsme se vzdali stability a rychlosti. Vzdali jsme se nohy jako chápavého nástroje. Získali jsme houbovité kosti, křehké klouby, zranitelnou páteř a obtížné a nebezpečné porody, při nichž zemřelo nespočet dětí a matek. Pomyslíme-li na vše, čeho jsme se vzdali, na bolesti a neduhy a závažné nevýhody spojené s chůzí po dvou, nezbývá než se ptát, proč vůbec máme chodit vzpřímeně?” […]

“Kdybyste měli za úkol vymyslet funkční systém, něco takového byste rozhodně nenavrhli. Jenže evoluce není konstruktér, ale spíše příštipkář.” […]

Vyřizujeme a podepisujeme finální úpravy interiérů od stavebních úprav po poslední dlaždičku na záchodě. Absolvujeme kvůli tomu hromady schůzek v nevhodné doby a stejně to trvá věky. I tak je mi ale jasné, že až se jednou zabydlíme, budeme si rvát vlasy, že jsme na něco zapomněli, něco dost nepromysleli nebo se nechali nalákat na nějakou módní interiérovou vychytávku 😉

Ak sa niekto bojí operácie očí tak platí jedno zásadné pravidlo. Nikdy si nenechajte porozprávať o tom ako to vlastne prebieha. Obzvlášť vety ako “skalpel v oku …”, “chladenie oka ľadovou vodou … ” a pod. väčšinou neprinesú žiadnu informačnú hodnotu, zato dokážu predstavy o zákroku posunúť do šedej až čiernej roviny pohľadu.
V skutočnosti zákrok nie je niako extra nepríjemný (nie že by som si tých 15 minút užíval), ale musím uznať, že priemerná kocovina je podstatne horšia. Po operácii sa mi dostalo potrasenia rukou, balíčku s kvapkami a pozdravu. Cesta z budovy a násladne i cesta domov bola úplne rovnaká ako cesta tam. T.j. došlapal som na autobusovú zastávku a doviezol sa domov (to ma zo všetkého prekvapilo asi najviac).

Čo je pre záujemocov podobného zákroku ale potrebné vedieť sú stavy nasledujúce 2 až 3 dni po.
Prvý – logicky ten najhorší, je najlepšie stráviť s práškami na spanie, na bolesť, na … proste v komatu. Tie chvíľky kedy sa človek preberie nestoja za moc (aj keď niektoré prípady kocoviny … no to je jedno)
Druhý deň je možné konečne zaspať aj bez toho aby sa človek dopoval práškami. Bolesť už poľavuje a najnepríjemnejší pocit zostáva z krycích šošoviek.
Tretí deň je špatný z úplne iného pohľadu. Už vás nebaví spať a ešte nemôžete pozerať poriadne natoľko aby ste mohli čokoľvek robiť. Takže sa človek začne nehorázne nudiť. Pre tieto tri dni silne doporučujem mať niekoho kto sa o vás ochotne postará. Človek by neveril koľko vecí sa motá pod nohami na ceste medzi spálňou a kúpelňou, o ktorých nič neviete napriek tomu, že ste ju prešli len za posledný týždeň asi tak 100 krát.
Našťastie už štvrtý deň sa dá tráviť veselo s notebookom (a mailami) prípadne dokonca sledovaním TV.

Vývoj v ďalších dňoch už nie je niako extra zaujímavý. Priebežne sa mení úroveň hmly, ktorú vidíte okolo každého ohraničeného predmetu. Úroveň bohužiaľ nie je závislá na čase. Jeden deň môžete vidieť v podstate perfektne a druhý sa dívíte ako to, že sa zo dňa na deň tak zatiahlo. Tým pádom sa nedá odhadnúť ako na tom budete zajtra. Tieto sprievodné javy by však mali vymiznúť v priebehu cca. mesiaca. Platnosť tejto štatistiky keď tak ešte potvrdím :).

Nejsem nějak extra emancipovaná natož kariéristka, ale už mě začínají štvát ty řeči, že ze mě bude v Kataru housewife – žena v domácnosti. Anebo to je fakt myšleno z osobní zkušenosti vážně a mám se začít bát, že je to pravda?

Začalo to nenápadně, když jsem prvnímu člověku naznačila, že budu “následovat svého muže” za jeho prací do zahraničí. S troškou závisti v očích jsem byla dotázána, co tam budu dělat celý dny já. Já si teda za prvé nic nezávidím a za druhé se opravdu těším, jak budu mít homeworking režim (ne housekeeping!), když teda žiju a pracuju v tom globálním e-světě.

A tohle se opakuje: “Tak ty se budeš starat o Ivana?” (myslím, že asi jako dosud, nebo jak?), “Budeš tam teda mít děti?” (ne, proč? – abych se nenudila?), “Budeš chodit na kafe s kamarádkama?” (žádný tam mít nejspíš nebudu a den za dnem bych asi umřela na kofeinový záchvat)… “Tak to tam budeš jako pracovat? A jako co?”

Hmm – jak zas jedna neschopná slečinka vyrazila do světa 🙂