K-očkování

Zas po roce na veterinu. Jestli my tu doktorku radši napřesrok neuplatíme, aby udělala kontrolu a očkování doma… I když už to živě vidím. “Kitty, kitty, kitty”…. “Vhrrrrrr hrrrrrrr grrrrrrrrr” (z pod postele). “Tak je příště přivezte radši k nám.”

Celý den museli kluci vydržet bez krmení, ovšem v jejich pojetí to bylo spíš tisíc neúspěšných pokusů, abych POCHOPILA, že mají hlad, a náležitě dle toho jednala. “Mňáááu?” Nic. (“Já chci pohladit”), ale když se po něm člověk natáhne, už je to sprint k misce. A takhle furt dokola, dokud nepřijde Ivan, a razíme.

Každý kus vlákat do vlastní přepravky, dvířka se zavírají, a to už je pochopitelně řev z jedné strany a nešťastné kníkání z druhé. Dojdeme do auta a tam se Bertislav zasekne, že teda nevyleze, a tak ho vezu na klíně i s přepravkou (máme přepravky schválené pro leteckou přepravu, čili žádné skladné krabičky od bot). Na kliniku to máme asi 15 minut, doprava celkem hladká, Albert se na kruhákách mlátí z jedné strany na druhou, protože si odmítá lehnout, Krýšule zezadu “achichouvej”.

Na posledních 200 metrech se Bertík konečně zebleje :). Na parkovišti jsme to teda vzali konečně na ruce a zatímco Kryšpíně trpělivě čekalo ve svojí přepravce, popadla jsem zatím opodál ležící zahradní hadici a všechno to dala zas dokupy. Prostě už snesu leccos, jak taky jinak. Jak tihle dva přežili cestu do Kataru, dodneška nechápu.

V čekárně velká pohodička, dokonce několik lidí s kočkama, což hnedka mezi majiteli navnadí přátelskou atmosféru. Albertka doktorka prohlídla od očí až po zadnici, všechno v cajku, jeden píchanec, druhej píchanec a mazej. Krýša trošku bojoval s vyndáváním z krabice (“to jsem si dělal jen srandu, že se mi tu nelíbí”) a při prohlídce hrál neviditelnou kočku. Po druhém píchanci se mocným pikosekundovým skokem ocitnul zpátky v přepravce. Teleport asi?!

No a jak se léčí ta strašná, příšerná psychická újmy cesty na veterinu? Otevřou se dveře do bytu a nad miskou s každým chroustnutím nad plnou miskou se gumuje mozek…