Hlásit se to musí XI. (jaro 2016)

Abych nezapomněla!

Jak přestávám stíhat fotit, tak přestávám stíhat zapisovat. Ale něco bychom měli :).

Theo si hraje s farmou v knížce, která dává dětem obrázkové úkoly.
“Takže úkol první: nakrmit husičku.
Provede.
“Úkol druhý: vyždímat kravičku.”
Koukám, že si budeme muset zokápnout názvosloví :-).

Večer v posteli:
“Theo, už prosím tě mlč. Spinkáme!”
- Tak dobřé. Aspoň se můžu trošku vyspat.”

Na parkovišti u letiště hledáme naše auto.
“Jak se pozná naše auto, Theuško?”
- “Je špinavý!”

Po sledování kreslené pohádky Home, ve které fialoví mimozemšťani vycucnou lidi z jejich domovů, ale zapomenou na jednu holčičku…
“Co bys dělal, kdyby nás to s taťkou nacuclo? Taky bys nás hledal?”
- “Ne! Já bych se rychle najed, vyrostl bych, vzal bych si ostrej nůž a uříz bych tu trubku, aby vás to NEMOHLO nacucnout!”
“No ale kdyby nás to už nacuclo?”
“Tak bych rychle utíkal, aby mě to nacuclo taky!!”

“Maminko, můžu tě chytit za paleček? Já tě mám totiž strašně rád!”
A pak mi ho připlácne na iphone, odemkne ho a pustí si hru #mischief

“Theuško, už nad tím prosim tě nešpekuluj!”
(Nazlobeně) “Špek, špek, špek!”

– “Mravenci se nám asi přestěhovali do herničky,” povídám.
“Asi si chtěj hrát!…”
No tak jistě

Bonus Sárka!

“Vypitý. Do koše.”
Akorát že šlo o dopitý prso

A při intimnější obhlídce svého těla dostala podobně dobrej nápad. “Pindik není? Koupit!”