Hlásit se to musí (podzim 2013)

Zase se urodilo

“P.osíš si čoupiky čoupavý. Ty čoup čoup čoup.” a ukazuje prstíkama, jak mají žádané křupíky správně křoupat.

“Můžu to vytroubit?” nebo “Už je to vytroubený!” Člověk musí dávat pozor, jestli se mu něco fakt pálí v troubě, nebo si jenom Theuška hraje se svojí kuchyňkou (v jejíž troubě se pak nacházejí rǔzné poklady, jako třeba naše pasy :-)).

“Theuško, chceš těstovinky?”
– “Áno, pšesně tak!”

“Vycucal seš si mlíčko z bagru.” Nic, co připomíná prso, není v bezpečí!

“Čijelo autíčko. Pánové vystoupili. Teď si tam povídají… Požád si povídají.” Downton Abbey pro něj asi nebude zrovna vzrušující seriál.

“Počkej tady! Musim si jít trošku zapít.”

“No já névim!?” Vhodná odpověď, když už se mu nechce moc přemejšlet

“Zasvíť!” Pravidelná hláška poté, co zhasne před spaním lampičku a leze zpátky do postele. Mobil to jistí.

“Maminka si nechá otežený oči.” A to se u usínání i důsledně kontroluje! Občas ale mívám s výhrou v koukací soutěži dost potíže :o)

“Neceš si jít odpočinoooout! Mně to nep.ospěje!” Aneb téměř jsme zrušili odpolední spaní.

“Maminkóóó, čiprav se!”

“A co se menuje…?” Tak tuhle hru vydržíme hrát desítky minut. Je jedno, jestli lidi, zvířátka, auta a cokoliv jiného jména mají nebo zda je možné je znát. Rodiče přece vědí všecko!

“To bylo opravdický autíčko.” (myšleno velikánský)

“Ta voda je ale divokááá!” (myšleno hluboká x-)).

“Bude ještě dneska ten pahňostroj?” Ohňostroj má v theoslovníku zajímavé jméno, nemyslíte?

“Jee hele, dopis. Milý Theuško. Maminkooo? Co je tam dál?” Adventní dopisy s uvodem tzv. na jedno brdo

“Když budu černej, můžu taky do hromádky. A taky řídit auto.” Krtek a autíčko vyvolává v dětech nejrůznější tužby…

A nakonec asi nejpopulárnější… “Co to žikáš?”
A vysvětlujte. A ještě jednou. Cože? Co to žikáš?