Kočky a miminko

Bertik s Krýšou posbírali za poslední léta dostatek zkušenosti s dětmi. Děti vesměs předškolkové za nimi běhaly, hlasitě výskaly, někdy je i nechtíc nešetrně poplácávaly po kožichu. Protiútok, drápy, prskání? Kdepák. Temné místo pod postelí! Jak se ale sžili, nebo vlastně sžívají, s vlastním lidským mládětem? Pod tou postelí to zas tak pohodlný přece není. A tak teda vylezli :).

Když jsme si Thea přinesli 20. dubna minulého roku domů, tak měli hlavně radost, že je po dvou dnech zas někdo konstantně doma. Co na tom, že jsme se ochomejtali kolem malýho uzlíku.

Bertík, zásadní životní změnu netuše, večer vyskočil do postele a přibližoval se k nám. Mezi námi se však rozletěly dvě hubený ruce a Bertík ztuhnul. Kdyby měl úsměv, zamrz mu i ten. Ruce se na chvíli uklidnily, a tak se odvážil pokračovat v manévru “támhleten nos musím oblízat”. Ruce se znovu rozletěly a Berťulka se rozhodl, že tohle fakt nemá ve svým věku zapotřebí a odporoučel se.

Myslím, že pak několik nocí, možná i několik týdnů, spával aspoň v nohou naší postele. Krýša zkoušel nejdřív přebalovák, ale tam byl i v noci přílišnej provoz, takže se nakonec usídlil na váze. Když ale po ránech začli řvát o jídlo, jakmile Ivan otevřel jedno oko, museli jsme se vrátit o pár let zpět a vypoklonkovat je spát do jinýho pokoje. Tam spí dodnes, celkem bez remcání.

Za denního světla se naučili miminko ležící převážně na zádíčkách obcházet a tolerovat. Uff, vždyť to vlastně není žádný nebezpečí.

Přetočeno o 5 měsíců dopředu, kdy jsme se vrátili z Čech. Předmětné miminko máchá rukama (a nohama) prakticky nepřetržitě a otáčí se. Aspoň že ten moment překvapení z toho vymizel. Prostě je to kafemlejnek, od kterého se stačí držet v minimální nutné vzdálenosti, a přesto si lze užívat dosahu ruky opravdového člověka.

V prosinci se dalo lidské mládě do pohybu. Ale vlastně furt dobrý, nás v životě na tom břiše nedohoní, kdyby si něco chtěl dovolovat. On je to vlastně docela fajnovej, leč primitivnější, kámoš. Možná se od nás může něčemu přiučit. (To si myslí Bertík. Krýša je pod postelí).

A pak to přišlo – první kontakty, první prstíky v kožichu. V pozadí sledujte Krýšu. Už není pod postelí :-D.

A i dosud platný fakt, že KOČKA rozhoduje o tom, kdy ke kontaktu dojde, padl nedlouho poté. Lidské mládě se vynoří například za horizontem gauče a už mě máááá!

Kdybyste měli ještě v tomto okamžiku pochybnosti, jakým směrem se u nás kočko-dětský vztah vyvíjí… tak vězte, že tahle zrzavá kočka na strach či vymezení se vůči již starému členu naší rodiny, dávno rezignovala.

Černobílej zatím sbírá odvahu nechat se potahat za ocas. Na kočku, která se před pár lety nenechala pohladit málem ani od nás, fakt výkon :). Už jen zbývá, aby se spikli proti nám.