A byla svatba

Ivan nastoupil ve čtvrtek ráno v Táboře do autobusu na Nitru, zatímco já jsem se naloďovala na 13hodinový let do Prahy. V pátek jsme se měli setkat na východním Slovensku, po dvou letech oslavit se širokou rodinou naši svatbu Za tu dobu se samozřejmě nasbíraly i další příležitosti, tak jen málokdo nakonec odcházel bez kytky nebo dárku.

Termín se vybíral dlouho, ale bylo jasné, že tento rok to už musí klapnout. Hlavní vlna zařízování bydlení v Praze je za námi (už se tam bydlí skoro rok, kdo by tomu věřil!) a nic jiné tohoto kalibru tomu konečně nebránilo. Dokonce i moji rodiče z Liberce (vzdálenost 650 km) souhlasili, že přijedou! Na Slovensku kromě toho vyšlo volno na pátek 30. (Slovenské národní povstání) i pondělí 1. (Den ústavy), takže bylo rychle rozhodnuto. Oslavu pořádala Ivanova sestřenice ve svém rodinném penzionku, což se ukázalo jako velmi komfortní řešení. Až později jsme se dozvěděli, že původně zde byla na víkend naplánována “skutečná” svatba, ale umřel jim dědeček a z oslavy sešlo… Zvláštní typ “štěstí”.

Naše oslava začínala v sobotu v 1 slavnostním obědem ve stylu opravdové svatební hostiny. Poté, co jsme si jako “novomanželé” vyslechli gratulace a připilo se (poprvé), přidružila se blahopřání také ke čtvero kulatinám (40×2 – 50 – 60) a jedné promoci. Skutečně vhodnější příležitost na rodinnou sešlost o třech desítkách lidí jen z nejbližší rodiny těžko pohledat.

A po obědě… no jak to popsat – východniari! Slivovice, metaxa, tequilla a víno všechno teklo proudem. To se zajídalo hromadami kuřat a řízků, sem tam nějaká brambora a kus zeleniny, ale to spíš symbolicky. S pokročilým časem (tak ve 4 :)) už se většina společnosti přesunula z hlavního sálu na bar, kde si vzájemně přiťukávali a dolévali na zdraví snad do konce světa.

Přiznávám, že jsem po cestě z Kataru do Prahy a následně “na východ” byla už o půlnoci úplně mrtvá! Ale já zas na druhou stranu moc nevydržím A tak jsem se co nejnenápadněji vypařila do postele, abych nemusela odvracet útoky panáků s průsvitnou tekutinou. Ivan dorazil asi ve 2, kdy už to dole táhli jen čerstvě náctiletí potomci, Liberečani, Ivanův brácha a hrstka nejzotuženějších.

Na druhý den se pomalu začalo schylovat k odjezdům. U snídaně ještě pár panáků padlo, ale jinak už to byl poklidný nádherně slunečný den. S Ivanem jsme dali dva výlety na nedaleké kopečky, ale mně se teda chtělo jen málo šlapat furt do kopce. Radši jsem se tu a tam ulila do trávy a koukala na to hemžení, nechala se ofukovat vysokohorským větříkem a pozorovala těch pár mráčků. Bylo tam nádherně!