Host do domu

Dlouho jsme se neozvali, tak teď se pokusím tu časovou mezeru trošku zaplnit. Času bylo v první půlce dubna málo a práce spíš naopak, navíc jsme byli bičováni myšlenkou, že nám za necelé dva týdny přijede milá (a první!) návštěva ze středoevropského zeměpisného (a klimatického) pásma. Dorazila vymrzlá s nakřáplým hlasem (o který později definitivně přišla) a nechala se ochotně týden vláčet po Kataru. No ale prej “zajímavý”

Verča a Janča na skalách, 19. 4. 2008

Moc konkrétních věcí jsme na ten katarský týden neplánovali, ale když už, tak jsme byli po zásluze potrestáni, jak už to tak bývá. Na první víkend jsme už měsíc dopředu zařizovali, jak pojedeme nocovat do pouště. řekla bych, že je to takový katarský highlight – krásné duny, moře, grilovačka a většinou opravdu fajn sestava. Když jsme s Janou v nádherném pátečním ránu nakládaly poslední stejky a napichovaly poslední dobroty na špízy, koukneme ven a … písečná bouře! Nekecám, v dubnu! Hodinu předtím jsme si s dalšími skoro dvěma desítkami lidí potvrdili, že se jede, všechno bylo sbalené a z čista jasna finíto. Dojeli jsme se teda aspoň vykoupat do nedaleké Wakry (byla jsem na té pláži poprvé a upřímně řečeno je pěkně hnusná) a pak jsme zamířili ty zásoby, co by nakrmily menší africkou zemi, ugrilovat na ještě klasičtější “dvorkovou párty”. Naštěstí s hodně lidma a bazénem, takže to bylo hodně komunitní.

Jana už od příletu vypadala nalomená nějakým bacilem, což na párty přeslo ze “sexy nakřáplého hlasu” ve finální němotu. Jak taky jinak začít dovolenou, než kolapsem Na druhý den, vybaveni dobrotami z lékárny, jsme se vypravili jen ve trojici na severní skalnaté pobřeží Kataru, kde jsme se zase ošplouchli a prohřáli si staré kosti a pak se odebrali na obhlídku pevnosti Zubara. Teprve později jsme zjistili, že nám už všedně vypadající “kastelán” pevnosti, co bydlí v polorozpadlém domečku s pár kusy bodláčí a kozou, udělal na našeho hosta VELKÝ dojem. Dojem o tom, že Katar je poušť, vedro, písečné bouře a lidi ztracení na míle daleko od čehokoli, co by se vůbec dalo nazvat civilizací. Ale pro příště, je to možná dobrý start – obvykle se to dělá opačně – nejdřív civilizace a pak pouštní extrémy, ale mám dojem, že pak si návštěvník odnese spíš dojem, že “ta poušť” je takovej tady kousínek země, co si vysušujeme jako takovou specialitku

Civilizační část jsme začly s Jančou v neděli, kdy se Ivan vypravil do fabriky a my na procházku po Cornichi. Celkem se začla rozpouštět písečná mračna a tu a tam na nás vykouklo i sluníčko. Ani asi nemusím dodávat, že pod 30 stupňů ve stínu nebylo ani jeden den. Slunce neslunce, vedro je tu definitivní. Po procházce jsme se zamířily zchladit do nejznámějšího obchodního centra v Doze – City Centra, kde jsem se já uchýlila k práci ve Starbucksu a Jana k nakupování a obhlížení, co tady mají divnýho :). Večer jsme pak zase ve trojici vyrazili na staré tržiště – Starý souk, který byl před lety zrekonstruován jako opravdu tradiční arabské místo pro nákupy a setkávání. Dají se tu poshánět nejrůznější věci – od jídla, přes koření, zlato až po sokoly.

Janinka nemocná a nabalená a mrakodrapy ve West Bay (Doha Corniche)

Starý souk a svítící Centrum pro islámská studia

Samozřejmě jsem musela Janu dotáhnout taky do naší oblíbené organické restaurace a myslím, že už tady pochopila, že tady to lidi s jídlem myslej vážně a všeho je mraky. Víceméně to tak bylo až do včerejška, kdy jsme se po dvou týdnech rozloučily. Lehčí určitě ne Taky jsme si byly prohlídnout Sport City, což je obrovský sportovní areál plný stadionů na všechno možné. “Tady bych snad na každou fotku potřebovala helikoptéru!,” prohlásila Jana. A má pravdu – místa je tu dost, peníze investorům taky nechybějí, tak proč si nepostavit něco většího a magnificentnějšího, než mají někde jinde?

Po pátrací akci, jak se vetřít do emírových stájí Al Shaqab jsme nakonec vzaly zavděk nablind naplánovaným výletem do jezdeckého klubu Qatar Racing & Equestrian Club. Vjely jsme do areálu, odchytily v první kanceláři prvního úřednicky vypadajícího člověka a s úsměvem, turistickou a ženskou “nevědomostí” jsme se pokusily vloudit do stájí. “Jo prohlídku… No tak to běžte tady s tím pánem, on vám to ukáže.” No problem Prohlídly jsme si asi padesátku z pěti set koní, které v klubu mají – malá část je určená pro jezdeckou školu, většina je závodních. I na čtvrteční závod nás pozvali, nice.

Měl zuby, jak kůň

Odpoledne jsem Janču ještě vyplivla v zoo, ve který jsem sama ještě nebyla, ale rodiče jednoho z našich kamarádů o ní celkem se zaujetím vyprávěli. Nebylo to prý nic moc, prostě velkej park s pár zvířátkama v podivných výbězích, ale máme aspoň slušný tip na místo některého z jarních pikniků.

Do konce pracovního týdne, kdy po náporu bacilů nebo čertví čeho odpadl s horečkama i Ivan, jsme ještě zvládly doběhnout na poštu (hodit pohledy a pokochat se krásnými výhledy na Corniche v kontinuálně ustupujícímu písku a zlepšující se viditelnosti), prošly si největší park v Doze, kde na nás strážník nechápavě koukal a ptal se “Co tady v tuhle dobu děláte, přijďte večer jako každej jinej!” (pravda, bylo tam v tu polední dobu na usmažení a nikde ani noha, to zas jo) a na závěr týdne jsme si díky ustupující nemoci mohly osvěžit exteriéry na “public beach” ve West Bay a interiér v Ritz Carltonu.

T.č. opuštěná Heritage Village v Al Bidda parku.

Monument zvoucí do Al Bidda parku.

Blahodárný stín

Pro mě vyloženě hroznej byl páteční výlet do pouště, kde se na mě všichni vybodli se slovy, že jsme v poušti byli minulej víkend (hmmmm)… Jenže ty duny se musej vidět! Takže jsem se nechala ukecat, že někdo zkušenej bude v písku řídit moje auto a že to bude prostě v pohodě. No řídila jsem já a v pohodě to nebylo. Ale rozebírat to a rozčilovat se nebudu, přežily jsme to a nakonec se i vykoupaly.

Zato nejhezčí zážitek mám asi z velbloudích závodů, na kterých jsem byla taky prvně. Relativně brzo ráno jsme vyrazily do Al Shehanyie, zatímco si Ivan čerpal poslední den, kdy se mohl vyhrabat ze svojí choroby. Měly jsme rozporuplné informace – někdo nás důsledně instruoval, abysme tam byly na půl sedmou ráno (to teda tůdle), někdo jiný zase na jednu odpoledne. Dorazily jsme asi na devátou. Najít se to dalo, protože velboudi běhají v rámci závodu 10km kolečko, co se přehlédnout zas tak snadno nedá. Našly jsme jakousi tribunu, jedinou svého druhu široko daleko, prolezly překlimatizovanou místností plnou Arabů v dishdashích a stanuly na střední části malé venkovní tribuny. Obě krajní části byly zabrané muži všech věkových i sociálních skupin, co se dívali na velké plazmové obrazovky s utíkajícími velbloudy za hlučného komentáře z reproduktorů. Byl to asi napínavý závod, ale startovní a cílová čára je nejmíň 50 metrů daleko a zbytek těch 5 kilometrů A že by se nám k těm obrazovkám mezi ty chlapiště, co nás už dávno očumovali víc než velbloudy, chtělo, to teda ne.

Odchytly jsme ale relativně přátelsky vypadajícího Araba (nevypadal na žádného chudáka, spíš že to tam tak nějak organizuje, nebo aspoň ví, co a jak). Vyklubal se z něj Saudi Military Attache, co je na velbloudech taky prvně. Vyzval nás, ať si sedneme v doteď zcela prázdné střední části tribuny, že nám zapnou obrazovky před náma. No hurá. Dostaly jsme obligátně v rámci arabské pohostinnosti přeslazenej čaj a sledovaly první závod – totiž start kus v dálce a zbytek v telce. Attache se rozpovídal, jak to funguje se závodními roboty (jojo, děti-žokejové jsou zakázaní, protože je to sakra nebezpečný a dneska jezdí na velbloudech roboti na dálkové ovládání, neboli “flaška s kšiltovkou a dlouhým bičíkem”)… a taky se pochlubil, že ho manažer závodiště pozval, jestli se nechce s nimi projet v autě podél celé dráhy a sledovat zblízka jeden závod od začátku do konce. Taková privilegia, to se obyčejnému smrtelníkovi ani nezdá. “A kdybych jel, chtěly byste jet taky?,” zeptal se… No tak to je snad jasný, že jo A tak jsme jely.

Velbloudi směřující na závodiště po stovkách

Velbloud čekající

Obrazovky se závodem konajícím se v někde okruhu pár kilometrů kolem

Už sedíme v Land Cruiseru a závod začíná – jedeme 40kou v koloně pozorovatelů, na opačné straně závodní dráhy jedou další 4wd ovládající robotky.

Modrej, makeeej

Cílová rovinka a tribuna

Byl to neskonale zajímavý zážitek. Pro mě, podotýkám, protože už ze svojí zkreslené perspektivy dost těžko poznávám, co stojí za to vidět a co je totální blbost. Takže jsem si užívala spíš to, že mi někdo zase ten můj starý pohled přivezl. Na druhý den jsme nasedli do letadla a tentokrát už všichni jeli objevovat něco nového. Tentokrát další kout Arábie – historické, moderní a neskonale svobodné Jordánsko. A o něm zas příště (dřív, fakt).

Fotky najdete v katarském albu, velbloudí závody pak separátně tady.