Co se taky děje pod vodou

Trošku jsem doufala, že bude dneska na Old Club Reefu tradiční slabá viditelnost, nebo ještě o fous horší. Ne že bych byla takový sebetyran, ale mohla bych si dodělat kvalifikaci. Jó, houby. No neva, aspoň jsme si udělali další ponory a načerpali zkušenosti. První dive proběhl víceméně tradičně – 59 minut kolem 15 metrů, 3 minuty bezpečnostní zastávka a ven. Vedro k zbláznění a podle tabulek jsme museli aspoň 90 minut vydržet. Vydrželi jsme, najedli se a plánovali další ponor pod mým vedením. A co se nestalo?

Trošku jsme zabředli do plánování. Měli jsme víceméně dvě možnosti – držet se ve 12 metrech a zůstat 44 minut nebo jít do 15 a zkrátit to na polovinu. V situaci, kdy nebylo jasné, jestli se nám podaří striktně udržet první hloubkovou hranici (ono je to prostě kus nade dnem a člověk aby tak hloubkoměr kontroloval co minutu), jsme museli naplánovat i alternativní scénáře. Tj. hlavně kdybychom přešvihli hloubku, protože čas se dá plánovat daleko líp. Udělala jsem si proto na svoji novou podvodní destičku poznámky o překročení hloubky a s časem jsem váhala. Janis povídá: “Hele, i to se může stát… Uvidíme tam něco extra zajímavýho a zdržíme se.” Já se znalostí tohohle poměrně jednoduchého místa povídám: “Haha, tady, jo? Jako co?” “No já nevím, třeba delfína. V 90. letech tu byli.” Téhle představě jsme se všichni svorně zasmáli a já si s úšklebkem vlastním i ostatních dopsala i časy. Protože tady nejsme někde v Karibiku, kde se to těmahle mořskýma nádherama hemží stejně jako želvami, rejnoky… Tady je to prostě Záliv a větší mořský život je tu vzácný, nebo dáááleko od břehu.

Klesli jsme do 10 metrů, nastavila jsem na kompasu 110° a indikovala ostatním směr na útes. Pod námi jsme na chvíli zahlédli skupinku potápěčů s kamerami a foťáky u prvního z vraků, ale byl na nás moc hluboko, tak jsme nad ním jen tak proplouvali. A pak to přišlo. Ocas velké ryby, otočka a zblízka na nás kouká delfín mojí velikosti. Všichni tři na něj ukazujeme a valíme oči, ta radost se pod vodou těžko projevuje, ale je všudypřítomná a “ohlušující”. Chvíli se s náma zastavil, asi aby si nás pořádně prohlídnul, zakvíkal a pomalu se začal vzdalovat. Ještě chvíli jsme v naději čekali, jestli nepřijdou snad ještě kamarádi, ale už ne.

Vylézali jsme na břeh po 42 minutách (i na dekompresní zastávku teda došlo, neb jsem klesla o 30 cm hlouběji, než byl plán) s křikem na rtech, že jsme potkali delfína! Znělo to tak absurdně… Janis už se na mě jenom s vítězoslavným úsměvem obrátil a zakončil to: “Vždyť jsem vám to říkal”. Fotografové pod námi, co fotili malé rybičky, našeho kamaráda ani nezahlídli… Jak paradoxní

Vlastně nikdo z potápěčů, které známe, delfína ve vodě v Kataru neviděl. Za co tohle byla odměna pro nás opravdu netuším. Ale jsem strašně šťastná!