Bangkok, Ayutthaya – Thajsko 1. díl

Do Bangkoku jsme přilétali vybaveni průvodci a radami všech, kteří už v Thajsku dříve byli, ale stejně odhodlaní zkusit to trošku po svém. Později se ukázalo, že sebelepší plán se pro tuto různorodnou a krásnou zemi do třech týdnů prostě nevleze a je třeba si zakázat myslet na to, co se nestihlo. A těšit se na příště

Bangkok je poslední ze všech historicky hlavních měst Thajska, potažmo Siamu, a po hlavách si tam šlape něco kolem 15 miliónů lidí a skoro tolik aut. V rámci dovolenkového duševního zdraví se rozhodně nedoporučuje zůstat tam déle než dva tři dny a pak frnknout jinam. Upřímně.

Ale dva tři dny jsou dva tři dny na úžasných místech, která ukazují hodně z thajské kultury a historie. Samozřejmě jsme nemohli vynechat perlu Bangkoku – královský palác (Grand Palace) a přilehlý chrám Wat Phra Kaeo. Palác je od krále Chulalongkorna (syn z filmu Anna a král) sice neobydlený, ale jeho zlatá výzdoba a architektura je parádně okázalá a oku lahodící. V chrámu se pak nachází asi nejuctívanější (nefritová) soška smaragdového Budhy (Emerald Buddha), která je ukrutně stará a protože v ní, jako v každé jiné Budhově soše, přebývá Budha sám, má i troje oblečení pro různá roční období. Ze zlata, pochopitelně, aby nebylo pohodlí málo.

Ze všech druhů dopravy jsme jen v Bangkoku hned po taxíku skočili do tuk-tuku, ale postupně jsme metropoli dokázali suverénně brázdit taky lodním expresem, nadzemkou a podzemkou. Ty se vyplatily hned záhy, když jsme v neděli uháněli za město na víkendový trh a kde jsme v klidu ukojili veškeré touhy po prvních suvenýrech – ano, pro vás, drazí čtenáři!

Z chrámů jsme navštívili ještě Wat Po (nejstarší v Bangkoku; nachází se zde také obrovský ležící Budha a velmi uznávaná škola thajské masáže) a Wat Arun (podle indického boha Aruna a vystavěný v khmérském stylu, cokoliv to znamená).

Bylo pro nás úžasné sledovat, jak civilní je budhismus coby náboženství. Ačkoliv chodí Thajci do muzeí a paláců stejně jako my, prakticky se podívat na něco, co už neslouží svému účelu, v chrámu je to půl na půl. Budhista zapálí vonné tyčinky, přihodí lotosový květ, pomodlí se a pokračuje v prohlídce zachráněných pozůstatků.

Z ruchu velkoměsta jsme se vytratili na plovoucí tržiště (Damnoen Saduak Floating Markets) nějakých 60 kilometrů na jihozápad. Pronajmete si loďku s převozníkem, který vás vozí po všech spletitých kanálech pekelnou rychlostí a zastavuje u té plovoucí “výlohy”, která vás zaujme svou nabídkou. Kromě neuvěřitelných blbostí se tady dá nakoupit i čerstvé ovoce, na loďkách se dokonce vaří a v centrální části marketu nejsou neobvyklé dopravní zácpy V rámci tohohle výletu nás ještě zatáhli do řezbářské dílny, kde vyráběli ručně neuvěřitelné věci, ale kupon na slevu jsme s úsměvem ignorovali, neb ani dvoumetrový Buddha ani stopadesátikilový stolek by se nám do kufru vmáčknout nepodařilo.

Když říkám, že je Bangkok nejnovější hlavní město, zajímalo by vás, jak vypadaly ty předchozí? Nás taky. Ayutthaya byla hlavním městem od 14. století do 60. let 18. století, kdy ho převálcovali Barmánci. Doslova. Vypálené, rozvalené a pomlácené miliónové město (v 17. století!) už se na nohy nepostavilo, ale jako světové kulturní dědictví má, myslím, dodneska hezký kus své slávy zpátky. Nad rozvaliništěm červených cihel se tyčí špičky tří chedi, z nichž je nádherný výhled na celý areál. Opodál stojí ještě pozůstatky částečně zrenovovaného chrámu Wat Phra Ram obklopeného sedícími Buddhy. Budete mít štěstí, když uvidíte některého s hlavou – i v Thajsku jsou lupiči starožitností a zaměřují se na stínání nevinných soch. Prý jdou na černém trhu na dračku.

Bangkok jsme opouštěli 14. února natěšení na zelené hory, noční trhy a klid města Chiang Mai.

První část fotogalerie k tématu zde.