Konec roku jedna

V Kataru je vždycky trošku obtížnější vyburcovat se k vánočnímu chystání. 26 stupňů, bazén i klimatizace jedou naplno a i obchody na tyhle křesťanské speciality reagují dost vlažně. To jen česká paní učitelka na online přírodovědu náruživě vykládala o tom, kolik napadlo v Bílých Karpatech předvánočního sněhu, viďte děti! Akorát jí na to domškolácká Marlenne řekne, že u nich ve Švédsku je sníh už dva měsíce. A Honza zase otráveně oznamuje, že u nich nich to hned roztálo. No ani Theo nepřispěl velkým pochopením pro zasněžené kopečky za okny :-)).

Advent jsme odstartovali pečením cukroví. Napadlo mě, že zabojujeme a upečeme víc než jen klasické perníčky. Volba padla na vosí hnízda, datlové kuličky s čokoládou a vanilkové rohlíčky. Jako vyráběcí aktivita se to velmi uplatnilo, avšak konzumenti se v rodině hledali ztěžka. Už si vzpomínám, proč děláme jen ty perníky!

Mikulášská letos neproběhla vůbec (i svatej by musel do hotelové karantény, to se nedá obejít). Ale šikovně se přes noc přikreslil na zeď. Na brambory v balíčku Sára prohlásila, že ty miluje!, vybrala je i od svých sourozenců a objednala si k obědu kaši.

Kvůli stromečku jsme letos zase museli přestěhovat půl obýváků, ale dostal zatím snad nejlepší místo. První noc zůstal pokusně stát ověšený jen světýlky. Zdalipak ho totiž kočky vezmou útokem, či nikoliv. Když toto přežil, dostal ozdoby opravdové.

Ani my nežijeme v žádné post-covidové éře, a i když jsou čísla nízká, opatřeních zde trvají měsíce. Domškoláckou party jsme do nich ale přece jenom vmáčkli. Zkrouhli jsme to na 20 lidí, akorát limit pro vnitřní prostory. Zdobili jsme perníčky, hráli si venku, koukali na pohádku, jedli… no co všechno k oslavě patří. Zvláštní bylo snad jen to, že nikdo v následujících dnech neodjížděl na Vánoce domů… Ani ti, kdo třeba nebyli doma už rok a půl a déle.

Počasí jinak bylo celý prosinec skutečně exkluzivní. Akorát na kola nebo na bazén. K otužovací mánii se tímto ovšem opravdu nepřipojujeme :-D.

Když nám konečně dorazil Štědrý den, bylo třeba vymyslet ústupový program, aby mohl Ježíšek přijít a nadělit. Obvykle chodíme třeba bruslit nebo do bazénu, letos jsme pro změnu zašli do asi kilometr vzdálené kavárny. Theo se ještě z ulice pro jistotu vrátil domů zkontrolovat, jestli skutečně musíme někam jít (a pěšky?!), jestli už tam dárky náhodou nejsou, a pak nás tedy dohnal. Dali jsme si akorát tak kafíčka a vyrazili zpátky… Jestlipak…

Už byl!

Všechno jsme to povybalovali a když jsme se konečně vyštrachali z laviny obalového materiálu, nastal Zoom maraton :-D. Viděli jsme živé vybalování dárků, dojídání večeře, připíjení na zdraví, nemocné i zdravé a šli jsme spát spokojení dlouho po půlnoci. Na rozdíl pak od Silvestra ehm.

Tak je to za náma, rok jedna s covidem. To jsme si asi nikdo nedovedl představit, jaké veletoče nás čekají. Ani když jsme si o něm povídali ještě v půlce února v Rakousku a vlastně se jen tak tak odtamtud stihli vrátit. Byl to zvláštní rok, ale bylo by to rouhání říkat mu nejhorší. Mohlo být hůř a vlastně s lehkým vzpomínkovým optimismem pro nás dopadl dobře.

Stihli jsme jet lyžovat.

Máme konečně zase kočky.

Dostali jsme se za rodinou do Čech i na Slovensko.

Doplatili jsme dům.

Škola nám běží dál skoro jako by se nechumelilo.

Máme dokonce i kroužky.

A to hlavní – všichni, kdo covid měli, jsou v pořádku. Držte se, držme se a všechno nejlepší do nového roku! Hodně zdraví a protilátek.